Vývoj člověka mého

3. července 2017 v 23:27
Jestli něco v životě potřebuju, tak je to ohlédnutí za sebou a uvědomění si, jak moc jsem se změnila, a jestli si to lidé okolo mě uvědomují. A teď, když je tu zase léto, mám čas na to ohlížení, protože jsem si uvědomila, jak moc se moje vlastní osobnost změnila za pouhé tři roky.



Tenhle blog jsem rozjela v roce 2015 a pokud se člověk podívá na první článek, zamračí se a řekne si o mně, co jsem za idiota. S potěšením musím říct toto - co jsem byla za idiota.
V roce 2015 jsem byla poměrně v háji, co se týkalo socializace. Kamarádky se základky zmizely a ty na gymplu byly... zvláštní. S mnoha jsem si nerozuměla a ta jedna, která mi zbyla... Začala jsem se jí z jistého důvodu bát. A protože jsem se bála, snažila jsem se od ostatních odtáhnout a zapřísahala se, že přátele nechci a cchi být raději sama. Na vině mohlo být asi také to, že zatímco všechny měly dobré známky, já propadala z několika předmětů a záviděla jsem jim. Přála jsem ji špatné známky a neskutečně moc si přála to, abych byla lepší než ony. Nepovedlo se.
Jaká jsem byla? Byla jsem závistivá a zlá, doufala jsem v cizí neštěstí a odmítala jsem pomoc, protože jsem potřebovala být chudákem, kterého budou litovat. Moje reakce byly přehnané a měla jsem potřebu lhát a podvádět.

Když jsem tuto školu opustila, trochu jsem se změnila. Zmlkla jsem, protože se ukázalo, že na nové škole se se mnou lidé bavit nechtějí. Známosti z gymplu opadly, byla jsem sama a začala to pociťovat. Bála jsem se, snažila jsem se ze sebe udělat zajímavou postavu tím, že jsem lhala, ale nikam to nevedlo.
Stalo se ze mě vyděšené něco, co se přetvářelo, aby se vyrovnalo novým spolužákem. Můj slovník se změnil na vularismy, lhala jsem sama sobě a odmítala si přiznat, že by mě někdo mohl mít rád takovou, jaká ve skutečnosti jsem. Moc jsem toho v té době nenamluvila.

Další rok byl asi nejhorší... Začala jsem upřímně přemýšlet nad sebevraždou, protože jsem se cítila zahnána do kouta tím, jak se mi jiní posmívali a nepřjímali mě mezi sebe. Třásla jsem se, brečela, ztratila veškeré ambice a potřebu k životu. Plánovala jsem, jak odejdu z tohoto světa a neměla jakékoli zábrany, ani jsem se necítila špatně vůči své rodině.
Měla jsem sebevražedné sklony, zdravotní problémy a přišla jsem si, jako kdyby mě celý svět nenáviděl, zatímco já si přála pouze to, aby mě jeden člověk ze sedmi miliard měl rád.

A teď? Nezměnilo se nic v mém životě, změnila jsem se pouze já a to, jak přistupuji k okolí.
Dříve jsem měla potřebu se hádat, teď už dva týdny ne. Neutíkám zcela z boje, ale odmítám se hádat a zapojovat do jakékoli konfrontace. Můj hlas už nebyl zvýšen čtrnáct dní a jsem mnohonásobně klidnější.
Nemluvím sprostě. Krotím svůj slovník, aby ze mě nebyl sprostý dlaždič, ale slušná holka. Slyšela jsem jednu holku z jiné třídy mluvit a bylo to odporné... Taková nechci být.
Přestávám lhát a vymýšlet si. Mluvím pravdu, nic nezveličuji, udávám věci takové, jaké doopravdy jsou.
Pomalu se zbavuji svých zlozvyků... Nehty jsem si přestala kousat a znova začala. Teď se s tím snažím zkoncovat znova a stejně tak i s těmi ostatními.
Chovám se slušněji a s úctou před těmi, kteří úctu mají mít. Dospělí, staří, učitelé, jakýkoli nadřízení. Snažím se jim dívat do očí, nekoktat, říkám prosím a děkuji, říkám ano a ne, žádné jo a uhm.

Neříkám, že se cítím líp nebo uvolněněji, ale mám ze sebe lepší pocit. A to stačí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chikulín Chikulín | Web | 3. července 2017 v 23:41 | Reagovat

gratuluju :-) jen tak dál uvidíš, že to bude už jen lepší. Mimochodem kdysi dávno sem měla snahu si přestat kousat nehty ale pak jsem přišla na to že to asi prostě nejde stal se z toho takový tik

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. července 2017 v 18:20 | Reagovat

Dost se to tady změnilo, jak koukám :D Přeju ti to, máš toho za sebou už dost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama