Krátký příběh s obrázky

11. července 2017 v 23:23
Máte taky někdy to nutkání, kdy máte příběh, který potřebujete někomu říct? Když ten příběh je přesně pro jednu jedinou osobu na této planetě, ale zrovna to je ten člověk, kterému se to bojíte ze všech nejvíc říct? Ten naivní pocit, kdy doufáte, že když ho řeknete nahlas, ta osoba to náhodou zaslechne a vám se tak splní vaše touha? Já to nutkání mám. Chtěla bych někomu něco říct, ale brání mi v tom několik věcí. Jaká je pravděpodobnost, že on, že zrovna tady, že pochopí a zareaguje? Nulová. Přesto... Mám potřebu někomu něco říct.



Pamatuji si ten den jako dneska, ale přitom to je už více než rok zpátky. Venku bylo chladno, pod mrakem, myslela jsem si, že bude pršet. Měla jsem černou vestu a svou oblíbenou šedou mikinu, ve které se cítím pohodlně. Stoupala jsem do třetího patra, vystrašená ze všech lidí okolo hledala kabinet se jménem učitele, které jsem za ten výšlap už zapomněla. Pamatovala jsem si pouze první písmeno a věděl, že je to netradiční jméno a poznám ho, jakmile ho uvidím napsaný na bílé tabulce, která je na všech dveřích.
Našla jsem ho. Seděl u stolu a mluvil se dvěma kluky. Stála jsem venku, čekala, až odejdou a neskutečně se bála. Domluvili, kluci odešli a on se na mě podíval, pozval mě dále a vyzval, abych zavřela dveře. Potřásla jsem si s ním rukou a on začal mluvit. Všechno to jsem slyšela už minimálně dvakrát, hlavu jsem držela sklopenou a špatně se mi dýchalo. Po zvonění mě vedl do třídy, která byla hned vedle jeho kabinetu. Cítila jsem velké množství pánského deodrantu, který byl pro tu třídu specifický. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla až na dvě výjimky pouze chlapecké tváře, které mě okamžitě soudily a prohlížely si mě.

Učitel mě jenom krátce představil a řekl, ať se posadím do volné lavice. Viděla jsem pouze dvě a rozhodla se, že se posadím do té první, která byla k mání. Pamatuješ si, co ten kluk udělal, protože si po několika týdnech ten incident zmínil. Já se posadila a ten kluk se zvedl a přesedl si na to druhé volné místo k jinému spolužákovi. Úzkost, která mě v té chvíli zasáhla nejde ani popsat. Cítila jsem se nenáviděna hned první den.
Jak ten den byl děsivý nejde ani popsat. A ani ho popisovat nemusím, určitě si to dokážeš představit. Důležitější je to, co se stalo, když jsem dorazila domů. I přesto, že se mnou lidé nepromluvili, viděla jsem na facebooku žádosti od přátelství. Přijala jsem je s nadějí, že se stane zázrak. A víš, co? Stal se. Napsali mi toho večera tři lidé. Dva mě uvítali ve škole a pak ty. Tys mi napsal, přivítal mě a nabídl se, že pokud budu někdy něco potřebovat, tak mi pomůžeš. Zeptala jsem se toho večera už na několik věcí a tys mezi to prokládal, ať se klidně ptám i ve škole. Máš poměrně zábavnou profilovku, ale špatně se odhaduje tvůj vzhled. Přiznala jsem se ti, že nevím, jak vypadáš a ty ses mi popsal. Ten s divnými vlasy, napsals. V hlavě se mi vyrojilo pár lidí, ale nepřišlo mi, že to seš ty.

Druhý den jsme měli angličtinu. Seskupení stolu bylo zvláštní v tom, že se v té učebně sedělo ve čtverci po čtyřech. A ve vaší skupině bylo dvanáct lidí a já. Byla jsem jediná, kdo seděl u svého čtverce sám, ale chápala jsem to. Jenže jsem neměla učebnici a ten týden jeden kluk chyběl. Ten, co seděl vedle tebe. Ale já netušila, že to seš ty. Učitelka mě vybídla, abych se k tobě posadila a já s roztřesenýma rukama udělala. Natiskla jsem se ke zdi a seděla tak vedle neznámého vysokého kluka se zlatými vlasy, které bych mohla přirovnat k paprskům slunce. Díval ses přes brýle do učebnice, kterou si dal mezi nás. Snažila jsem se od tebe držet co nejdále a nerušit tě, ale tys udělal něco, co mě donutilo mluvit. Zeptal ses mě na to, jak bych to vyplnila a odpověděla. Nepracoval si sám, ale se mnou. Dvojice u jedné učebnice.
Odpoledne si mi napsal: "Tak už víš, kdo jsem :)" a já pochopila, že jsem seděla vedle tebe. Popsal ses jako kluk s divnými vlasy, ale mněs už od prvního kontaktu přišel jako sluníčko, které mi rozzářilo dny následující.
Nakonec jsem s tebou seděla asi dva týdny na angličtině, co tvůj soused a kamarád chyběl. Poté jsem zůstala u svého čtverce sama a měla výhled přímo na tebe.
Naše škola nerozděluje na našem oboru dívčí a klučičí tělocvik. Měli jsme ho spolu. Pamatuji si, jak ke mně byli všichni hrubí. Vráželi do mě, nehleděli na to, že jsem menší než oni a vlastně jsem pro ně byla boxovací pytel. Ty máš trochu problém s agresí ve sportu. Vždy zrudneš v obličeji a do sportu se natolik zažereš, že není možné tvou koncentraci narušit. Jak by také ne, sportuješ a dle toho, cos mi psal, seš určitě dobrý a jednou budeš úspěšný. Věřím v to. V jedné tvé koncentraci si odpálil míč a trefil mě do břicha. Byla to silná rána po které mi zůstal rudý flek, ale neomluvil ses, hrál si dál. Nevadilo mi, že se to stalo, a že seš neomluvil. Sport je tvá parketa, kterou by nikdo neměl narušovat. Ale cos udělal večer? Omluvil ses mi přes zprávy a psal, jaký seš agresivní kretén, že nikdy nekoukáš na to, co se děje okolo. Všimla jsem si. A skutečně mi nevadí, žes mě trefil. Neměla jsem v tom útoku stejně co pohledávat. Jsem ráda, že ses nakonec omluvil a napsal mi. Na ničem jiném nezáleží.
Kdy jsem si začala uvědomovat svou chybu? Asi poté, cos mi ochotně odpovídal na mé zprávy a pomáhal mi. Nikdy jsem necítila to, co v té chvíli, kdy se mi rozsvítila nová zpráva, která přišla od tebe. Ve škole jsme spolu nemluvili, maximálně zdravili a jako jediný si mě ve dveřích pouštěl před sebou, ač ostatní to nikdy neudělali.

Vlastně ne... To, že něco cítím, jsem si uvědomila po několika týdnech v hodině angličtiny. Seděla jsem ve svém čtverci, sklápěla zrak k sešitu a poslouchala učitelku. V té chvíli mluvila česky a vlastně se ptala mě, jak mě třída přijala a jestli jsou vůči mně klucí slušní. A cos odpověděl ty? "Měla jste vidět Vojtu potom, co přišla. Jakmile si k němu sedla, odsedl si, kokot." Omluvil ses následně za to, žes řekl kokot a mně tím vnitřně... vykojelil. Pamatoval sis událost několik týdnů starou, která se tě netýkala? Vždy si seděl vzadu a tohle se stalo vepředu... Viděls to. Zapamatoval si to... A bránil si mě...
Jo, tehdy jsem si to uvědomila. Začala jsem něco cítit ke klukovi, který byl jako sluníčko.

Od dalšího školního roku jsme nebyli ve stejné třídě, protože já musela na té odborné škole opakovat. Nemohla jsem tě vidět ve třídě, ale na chodbách ano. Jenže tys nikdy nepozdravil. Kolikrát si mě neviděl, což chápu, protože já tě v tom davu vyhledávala. Vlastně jsem nemusela. Zatímco všichni byli černobílí a nezajímaví, tvoje zlaté vlasy mě lákaly zrakem. Nezáleželo na velikosti davu - vždy jsem tě tam viděla.


Myslela jsem si, že už nikdy nenapíšeš a já nikdy neměla odvahu. Ale tys napsal. Ptal ses, jak jde škola a poté jsme si psali. Vlastně o hloupostech, ale pak o tobě. Svěřil ses mi také s tím, že možná ze školy příští rok odejdeš, protože jako dojíždějící nestíháš školu kloubit s náročnými tréninky. Byla to jako drobná rána do srdce, ale doufala jsem, že ještě alespoň rok. Jeden jediný rok. Prosím. Psali jsme si poté ještě několikrát a v tu dobu jsem se cítila ještě více otravně. Zatímco já v půl dvanácté už ležela v posteli a chystala se spát, tys večeřel a musel jít dělat školu, protožes sotva přišel z tréninku. Svým způsobem mi bylo líto, jak složité to máš, na druhou stranu jsem tě neskutečně moc obdivovala. Ani týden bych nezvládla život, který ty prožíváš každý den.
Přesto. Ty poslední konverzace mi byly jako pohlazením na srdci, protože to, co jsem prožívala ve vlastní třídě, škole obecně a v životě, mi bylo peklem.

A pak rána. Nebyl to rok. Kdyby byl, tak bych stále v davu viděla mé slunce a těšila se z každého setkání bez tvých přátel, protože v té chvíli si mě vždy pozdravil. Mluvila jsem s jiným člověkem ze tvé třídy a ten řekl, žes odešel. Pryč. Pryč ze školy, pryč z mého života. Bydlíš daleko, oba dva jsme do školy dojížděli z opačného směru... Daleko. Ale pak mi někdo řekl, že si šel na školu v tom samém městě, ale na lehčí. Už stíháš tréninky a školu? Netuším, protože jsem nikdy nenašla odvahu napsat ti. A už nikdy nenajdu. Je to už půl roku.
Půl roku, co jsem tě neviděla a cítila, jak postupně moje city umírají. Ale vždy se oživily. Kapka naděje, když mi tvé jménovyběhlo na facebooku v pravé liště jako online. V té změti tě vždy najdu, tvá prfilovka je stejně zlatá jako tvé vlasy.
A pak jednou... jednou na nádraží. Stál si na 1. koleji, já na druhé. Mezi námi žádný vlak. Všimla jsem si těch vlasů a nedokázala odpoutat zrak. Ty umírající city byly za sekundu zpět a já si v té chvíli nepřála nic víc než to, abys zvedl hlavu, všiml si mě a zamával. Ale nezamávals. Nevšiml sis mě. Protože ty v davu nevidíš jednoho prostého člověka, pro kterého seš sluncem.
A zase. Je to měsíc. Měsíc, co vidím pouze tvou profilovku a nic víc. Celičký měsíc pouze tvá profilovka, mé obrovské nutkání, abych ti napsala, ale úzkostlivý strach, který mě sžírá už rok - obtěžuji tě. Nejsem ve tvém životě nic. Vlastně jenom člověk, který potřeboval pomoc, ale ted už určitě ne.
Sakra... Ne, nepotřebuji pomoc ve škole, s předměty, nebo tak... Já jenom prostě chci... Občas vidět své slunce. Když se lidé podívají na své slunce, na to na obloze, oslepí je a bolí to. Jenže když se já dívám na to svoje - na tebe -, necítím bolest. Naopak. Cítím radost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 xxx xxx | 13. července 2017 v 22:39 | Reagovat

Ani netušíš, jak neskutečně moc ti rozumím. V mém životě se také objevilo takové slunce - člověk, který mě dokázal naplnit tolika radostí a takovým pocitem nekonečného štěstí, že jsem ani netušila, že něco tak silného může na světě existovat. Někdo tak dokonalý. Stačil mi jeden jeho úsměv a byla jsem v sedmém nebi. Překopala jsem kvůli němu celý svůj život - začala se víc malovat, abych se mu líbila, víc cvičit a jíst méně, abych zhubla, začala jsem chodit tam, kam on, jenom abych ho mohla zahlédnout nebo pozdravit... zkrátka jsem celý svůj život podřídila jen jemu. Ale on mě nechce. Má svou rodinu. Už je to víc jak rok. Ale já stejně pořád dělám to samé - jen ho chci na chvíli zahlédnout, na chvíli se pokochat jeho milou tváří... a stejně pořád ve skrytu duše doufám: co kdyby, co když za pár let, co když už se u něj něco změní... vím, že je to totální blbost, ale nemůžu si pomoct. Nedokážu si představit, že bych ho ze svého života prostě "nechala odejít". I když on v něm vlastně nikdy nebyl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama