Jsem vaše oběť a mnoho dalšího...

9. června 2017 v 21:29
Jsem ta, které ses z očí do očí zeptal, jestli jsem holka nebo kluk.

Jsem ta, před kterou si prohlásil, že bych měla zhubnout.

Jsem ta, kterou si nazval divným pokémonem.

Jsem ta, které ses smál za zády, protože jsem měla zarudlé oči.

Jsem ta, kterou si nazval píčou, protože jsem do tebe málem vrazila v šatně.

Jsem ta, kterou si nazval děvkou, ač ani neznáš mé jméno nebo do jaké třídy chodím.

Jsem ta, kterou si srazil na schodech, když jsem chodila o berlích.

Jsem ta, kterou si nazval nerdem, když jsem si v jídelně četla knihu.

Jsem ta, které ses vysmál, když do vaší třídy šla pro třídnici.

Jsem ta, které si vylil polívku, když ses snažil předbíhat v jídelně.

Jsem ta, které si ukradl pití z tašky na schodech a následně ho po mně hodil.

Jsem ta, na kterou se nenávistně koukáš, protože jsem ti řekla v září ne.

Jsem ta, kterou si v hodině češtiny vypískal, protože jsem dostala průměrnou známku.




Můj postoj ke škole se v průběhu let mnohokrát změnil. Začátek základky pro mě byl složitý. Prošla jsem si šikanou a pochopila, že celkové respektování kantorů a lidí kolem mě nebude nic lehkého. Snažila jsem se ale přežít. Hledala jsem způsob, jak se lidem zalíbit, ale mělo to opačný účinek - nenáviděli mě.
Z té školy jsem odešla a šla na jinou, kde jsem pochopila, že an to musím jít jinak. Našla jsem si poté pár lidí, sdílela s nimi zájmy, přátelila se a vyrovnala se se školou. Do jisté míry jsem však nebyla schopna respektovat kantory a bylo to vidět na množství mých poznámek a trestů. Jenže základka skončila a já šla na gympl.
Přátelé a zábava pryč. Všichni řešili školu a já začala opět pociťovat tu nechuť. Přišla jsem si hloupá, nedařilo se mi, vše se mi rozpadalo pod rukama a škola se stala noční můrou. Ze školy jsem odešla a šla na jinou.
Doufala jsem v nový, mnohem lepší začátek.
Jenže už po třech dnech jsem byla zbavená všech nadějích a začalo... tohle.

Co se honilo hlavou tomu klukovi, co mě nazval z ničeho nic děvkou? Neznáme se, nejsme ve stejném ročníku, jenom jsem jednou procházela kolem jejich třídy a on mě tak osočil. Jak to asi v té chvíli vypadalo v jeho hlavě? Přišlo mu vtipné říct někomu nezasvěcenému "děvko" a následně nic víc? Už na to zapomněl? Nevnímá ten fakt? Myslí si, že urážka někoho je nic? Že na to i ta oběť zapomene?
Možná, že by zapomněla... Možná bych nad tím mávla rukou a šla dál, ale já nemůžu. Není to poprvý a není to naposledy. Po celý rok mě kluci maldší i starší urážejí bez toho, aby mě znali, berou mi věci, vysmívají se mi bez jakéhokoli cyklu - prostě mě z ničeho nic urazí.
Jednu urážku bych přešla... Dvě také, ale tolik? Nemůžu na to zapomenout. Čím víc toho přišlo, tím horší to je. Nesnášim školu a nesnášim sebe. A z velké části za to mohou všichni, co mi řekli nebo udělali jednu z těch věcí, která je nahoře. A to nejsou všechny. Je jich mnohem, mnohem více...
Nejhorší na tom všem je, že je to tak časté, že pocit, který mě po každé urížce přemůže, dokážu už dokonale popsat.

Je to jako tetování, o které jsem se neprosila. Ty mi něco provedeš a vytetuješ mi tak na část těla svá slova a čin. Ale já se bojím, že když si to řekl ty, řeknou to i ostatní, když to na mém těle uvidí. Potřebuju se toho tetování zbavit. Jakmile jsem sama a nikdo mě nevidí, škrábu se. Drásám svou kůži do krve, zohavuji ji a snažím se zbavit tvého tetování. Ničím tím své tělo a ostatní to vidí, mají další důvody, proč mě urazit a já tak musím ze svého těla odstranit další špinavou tuž tvého tetování. Každičké škrábnutí bolí více a více a tetování se rapidně rozmnožují. Už je nestíhám mazat. Raději se je snažím zakrývat.
Vyhýbám se vám všem co nejvíce. Ze třídy odcházím včas a ihned vběhnu do další učebny. V trolejbuse se namáčknu co nejvíce dozadu. Nenavazuji s vámi očkní kontakt, skrývám své tělo pod vrstvou oblečení, abys mě viděl co nejméně. Snažím se neexistovat. Obrazně i doslova.

Z počátku jsem vás všechny nevnímala a snažila se jít vlastní cestou. Pak jsem se vás pokoušela ignorovat, protože jste mi začali ubližovat a já si myslela, že vám něčím neskutečně vadím. A teď? Teď se vás bojím. Jste mým bubákem.

Co je můj strach z pavouků oproti vám?
Co je to panický záchvat, když nedosáhnu na dno jezera?
Nic, oproti tomu, který mě zachvátí, když vás vidím na jinak prázdné ranní chodbě.
Co je to za odpor k podívání se do zrcadla,
když se každý den musím dívat na vás?
Má smysl mít klaustrovobii,
když v té obrovské budově jsem mezi vámi mnohem více uvězněná?

Co to vůbec je? Je to šikana? Šikanujete mě? Je vůbec možné, aby mě šikanovalo takové obrovské množství lidí z mnoha oborů a ročníku, kteří se mezi sebou snad ani neznají? Proč to vlastně děláte? V čem vidíte potěšení, když srazíte člověka se sádrou na noze ze schodů? V čem vidíte potěšení, když můžete surově vystrčit někoho, kdo už půl hodiny stojí ve frontě na oběd? Co váš těší na tom, když mě v podstatě nepustíte do trolejbusu, ač je všude mnoho místa?

Vím, že nepřestanete. Jsem totiž dobrý cíl na posměšky. Lehce obézní, holka moc ošklivá i na to, aby byla klukem, brýlatá s neustupujícím akném, ne moc chytrá a ani nadaná, někdo, jehož přátelé jsou knížky, kdo sleduje "čínské pohádky", někdo, kdo je na tohle už zvyklý.

Mám pro vás všechny jednu zprávu. Pamatuji si vaše tváře, vaše hlasy a místa, kde jste mi to řekli. Dokázala bych na vás ukázat prstem, ale neudělám to, protože bych už nezměnila to, co jste mi provedli. Akorát byste měli konečně důvod nenávidět mě. Mám pro vás tedy jenom krátkou zprávu. Dva řádky věnované vám všem. Jedna myšlenka, kterou jste zformovali vy sami svými slovy, posměchem a konáním.

Jste vrazi -
zabili jste mou poslední vůli k životu.

Možná ani netušíte, kdo jsem. Jsem vaše oběť, někdo, jehož postupné umírání ve vašich dlaních nevnímáte, protože pro vás neznamená nic. Jsem pro vás pouhé smítko špíny, na které zaklejete a odfouknete ho na ruce dalšího člověka. Jednou ale to smítko zmizí. Už nepadne do rukou dalšího, ale spadne na zem, bude zadupáno, ztraceno a zapomenuto.
To jsem já. Jsem člověk, který se doma v posteli dusí pláčem a mermomocí se snaží neprobudit rodinu, která spí v místnostech vedle.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 11. června 2017 v 20:44 | Reagovat

Dost otevřeně jsi to napsala.
Lidi tohle dělají, zabíjí se navzájem. A bolí to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama