Už je mi to jedno...

6. května 2017 v 14:38
V lednu jsem si myslela, že všehno směřuje k lepšímu. Dařilo se mi ve škole, měla jsem jednu kamarádku, poměrně jsem se dokázala bavit i s lidma ve škole. Zlepšila jsem si vztah s mámou, ke psům, kterých jsem se v jistý míře bála, přijala jsem sebe jako člověka. Jenom jsem nebyla zrovna nejšťastnější, ale mohla jsem se smát a to bylo... Fajn.
Jenže... To už je zase zkurvená minulost.



Přijde mi to najednou horší než kdykoji jindy. Už to není o tom, že mě trápí škola. Už se netrápim sebou a tím, že nevím, kdo jsem. Už mě netrápí ztráta a neporozumění si s přáteli. Už mě netrápí ani to, že si nemám co říct s rodiči a nevycházim s nimi. Už mě netrápí ztráta jednoho člověka, který už nejspíše zpívá pouze v nebi.
Teď je to všechno na jedné hromadě. Tlačí to na mě, objímá mě to, našeptává mi to a vyžaduje to mojí pozornost. Ještě před dvěma týdny jsem měla vše rozvržené. Stíhala jsem naprsto všechno, maximálně jeden den zpoždění nebo jsem šla spát o hodinu později, ale vše bylo hotové a já byla spokojená. Ale najednou? Všechno se nabalilo na sebe a já už nejenom nemám čas, ale ani důvod.
Už není důvod k ničemu.

Chození do školy? Mám teď rýmu a trochu kašlu... Můžu chodit do školy, ale celý týden jsem tam nešla. Nemám důvod.
Jít do kina na film, kam jsem chtěla jít? Ne, díky. Plánovala jsem to s tebou sice rok, ale jdi s přítelem... Není mi moc dobře. Hloupost. Je mi dobře, jenom prostě... nechcibýt páté kolo u vozu.
Oprava projektu? Poslala jsem ho 30. Ještě ten den přišly věci na opravu... je 6. a já si ani nepřečetla všechny body, které jsem zanedbala. Nechce se mi. Také na tom už nezáleží... Vždyť je to jenom půl roční projekt.
Teta má narozeniny? Ne, raději budu doma. Jeďte za ní sami. Mně není nejlépe... Kec. Vážně je mi fajn. Jenom bych nezvládla tu společnost a nechci tam zaclánět.
V úterý píšem z fyziky? Nevadí... Tak dostanu pětku. Mně je to jedno.

Včera v noci, když všichni odjeli k tetě, kde budou do pondělí, jsem si chtěla jít umýt hlavu. Shodila jsem cestou z pokoje na zem prášky. Klekla si, abych je zvedla a už jsem se nezvedla. Místo toho jsem se svalila polonahá na zem a ležela na ní hodinu. Jenom tak... Brečela jsem, svíjela se v bolesti, kterou jsem si sama způsobila existencí, která mě sžírá a odmítala se zvednout. Neměla jsem na to ani náladu. Prostě jsem tam ležela, brečela, schovávala si obličej do dlaní, vrtěla se na nepříjemně píchajícím koberci a doufala, že bude konec. No, konec nastal po té hodině. Po uvědomnění, že vlastně nemá smysl brečet. Prostě jsem vstala, řekla si "je mi to jedno" a šla si lehnout. Na sprchu jsem už náladu neměla.
Nic mi nikdy nebylo jedno. Všechno jsem potřebovala vyřešit, pochopit a nenechat ležet ladem. Ale teď ne. Je mi to jedno. Je mi jedno, že nemám hotovej ten projekt, že mám mastné vlasy, že nemám uklizený pokoj, že nemám přátelé, že nemám talent, že zanedbávám školu, že zanedbávám sebe...
Je mi to jedno.
Je mi jednou, co se mnou bude nadále.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 11. května 2017 v 12:55 | Reagovat

Někdy mě udivuje, jak lidská mysl dokáže být geniální. Je na tom jediná povzbudivá věc- žádný jiný tvor si nedokáže uvědomit "je mi to jedno" :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama