Řekli jste mi...

4. května 2017 v 20:17

Řekli jste mi, že jsem chytrá, že můžu být čímkoli. Říkali jste a tvrdili mi, že škola pro mne bude hračkou, že někdy budu někdo úžasný, že mi svět bude ležet u nohou. Řekli jste mi, že nebudu sama, že mě neopustíte. Řekli jste mi, že mi pomůžete, pokud budu potřebovat.
A já vám říkám, že jste lháři.


Když jsem byla dítě, všichni jste mi tvrdili, že můžu být čímkoli, že není nic, co by nás mohlo zastavit. Řekli jste mi, že jednou budu něco, mé jméno bude něco znamenat, že všechno bude úžasné, dokonalé a bezchybné. A já jsem se skutečně něčím stala. Už na základce jsem byla titulována učitelkou a to mi zůstalo do dnešních dní.
Jsem nula.
Řekla mi to do očí. Tomu třináctiletému dítěti, které mělo sny a touhy bylo řečeno, že je nulou a vždycky jí bude. Až do té doby jsem si myslela, že učitelé mají děti podporovat anebo tu nenávist k nim alespoň skrývat. Ale ona mi řekla tohle před celou třídou. Ranila mé city, zničila mě. Ten titul jsem si vzala, přijala ho a pochopila, že nikdy nebudu více než nulou.
Děkuju.

Řekla si mi, že se nic nezmění. Řekla si, že spolu půjdeme do kina na filmy, na které chceme, řekla si, že nebude překážkou. Řekla si, abych ti vrazila facku, pokud na mě začneš zapomínat. Řekla si, že jestli ho začneš upřednostňovat přede mnou, mám ti vrazit a říct ti to.
Jenže já ti to nemůžu říct. Jsem ráda, že jsi šťastná, že máš někoho a on má tebe. Jsi úžasný člověk. Chytrá, zábavná, ve správné míře i šílená, ale stále rozumná a zodpovědná. Jaký je on nevím, ale podle tvého vyprávění musí být fajn. Užij si ho. Nebudu ti dávat facku, protože bych ti nikdy nemohla ublížit. Užij si svého přítele, buď s ním šťastná... Jen mi už prosím nikdy neříkej, že mě nebudeš zanedbávat.
Prosím.

Řekl si mi, že ti nevadí, kdo jsem. Řekl si, že respektuješ to, že jsem prostě jiná. Řekl si, že všichni nemohou být normální, že jsi snad i pyšný na to, že se jím nepodobám. Když mi něco zakázala, tys jí řekl, ať mě nechá, ať mě neomezuje. Dovolil si mi mnoho věcí, dovolil si je io bráchům, ale pak... Když jsem to chtěla udělat, řekl si na všechno ne. Zeptal ses, zda se tím chci zalíbit jiným, jestli s tak budu cítit normální. Ale už si nepočkal na mou odpověď. Nejsem to já, něco mi chybí, chci vylepšit sebe samotnou, ale ty si tím začal opovrhovat... A to si řekl, že mě chápeš.
Promiň.

Teď už tu jenom sedím a zakrývám si uši. Lidé říkají mnoho slov, ale kolik z nich je pravdivých? Kolik z nich za chvíli neporuší nebo nezmění?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 4. května 2017 v 20:31 | Reagovat

Lidé... jsou hrozní. Jako by neměli city... jako by byli roboti.
Bože, je mi to líto. Tohle říct... to je odporné. Nula. Takové hnusné slovo, které ti ty sny muselo úplně zničit.
Ale řeknu ti, ať pokračuješ. Ano, možná tě to ranilo, ale... neohlížej se na ně, oni jsou jen vedlejšími postavami v tvém příběhu, ty jsi ten, kdo vytváří další a další kapitoly. Dělej to, co tě baví. Co chceš být. :)
Držím ti všechny palce. Lidé jsou nicky. Nikdy si z nich neber příklad, neboť oni jsou ti zmrdi, kteří většinou hází klacky pod nohy a není to příjemné.
Prosím, drž se. ^^

2 smartly smartly | Web | 12. září 2017 v 17:40 | Reagovat

Nie si nula. Ale myslím si, že ty to už niekde v hĺbke duše vieš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama