Hlas

19. února 2017 v 1:11
Nedávno jsem začala psát povídku... Jsou v ní dva lidé, vzhledově zcela odlišní, jiného pohlaví, charakteru a vlastně jediné, co je spojuje, je to, že jsou stejně staří.
Ta jedna postava je tichá, stydlivá, bojí se, neví, co přesně chce, protože se bojí špatných rozhodnutí a toho, co si o ní pomyslí ostatní. Je smířená s tím, že nikdy nebude dobrá, natož nejlepší, je to smířený průměrný člověk podrůměrného vzhledu, který čeká pouze na to, až na konci svého života zemře. Nemá sny, protože se tak nemusí bát, že se jí nesplní, ale má touhy, které se bojí vyslovit nahlas, aby se jí ostatní nevysmáli.
A ta druhá postava? Je to zlosyn. Šeptá jedovatá slova, ponižuje, shazuje, ničí sebevědomít a sny, protože mu to dělá dobře. Jeho nitro je prohnilé, černé jako jeho vlasy a srdce ledové jako oči. Je stínem pro tu první osobu, šeptá jí do ucha zlá slova, aby podrýval její nízké sebevědomí a shodil ji tak do té nejhlubší propasti, která na zemi existuje.



Neudělala jsem tyhle dvě postavy takové náhodou. Dlouho jsem chtěla napsat podobnou povídku, do které bych dala kousek sebe samotné. A tak jsem stvořila tyhle dvě postavy, které se ztvárnují do jedné reálné osoby, která mě doprovází každým dnem, na každém kroku, každičkého dne, který prožiju.
Jsem to já. Ta první postava je moje tělo, moje duše, moje srdce. Ale ta druhá postava jemoje zbylé nitro.
Je to něco, co mě ničí. Už dlouho, dříve se to občas ozývalo, už na gymníáziu jsem cítila, jak se směju sobě samotné, jak hloupá a neschopná jsem, ale poslední dobou to je horší.
Sedím ve škole... Je po písemce. "To v těch pěti minutách stihnu opravit," řekl učitel. Sledovala jsem ho. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od toho, jak jeho červená propiska jezdila po čtverečkovaných, linkovaných, ale čistě bílých papírech, které našel třída popsala svými propiskami, ze zoufalství přeškrtala špatné vzorečky, podtrhávala správné výsledky a odpovídala na slovní úlohy. Byla jsem mezi posledními, sledovala jsem, jak se můj čtverečkovaný papír, který jsem předtím vytrhla ze sešitu, prodírá na vrch hromádky, až najednou byl mezi prsty učitele fyziky. Jedno škrtnutí, druhé, pak jedno zaškrtnutí správné odpovědi, škrtnutí, kroucení hlavou, správná odpověď a najednou píše známku přímo pod mé jméno.
Sledovala jsem jeho pohybující se zápěstí, zoufale jsem si přála vědět, co jeho ruka píše.
Tři mínus.
Od začátku školního roku to je moje oficiálně nejhorší známka. Vychází mi momentálně trojka z fyziky a mým cílem byla jednička... Protože jsem měla teď dvojku, přála jsem se zlepšit se a vytáhnout to na tu jedničku, strašně moc jsem si přála... Být lepší.
Ale nejsem. Uměla jsem to, alespoň jsem si to myslela, ale přesto jsem selhala. Uvnitř mě se začal rozléhat smích, který byl proléván slovy: "Jaké překvapení!" Něco uvnitř mě vědělo, že selžu, že se zhorším a nebudu už... dobrá. Přemýšlela jsem, že se fyziku naučím a nechám se vyzkoušet, ale ve mně se ozvalo: "Nezvládneš to, zhoršíš si to ještě víc a můžeš se rozloučit i s dvojkou..." A já ten hlas poslechla, odložila jsem seišt a tabulky, lehla si do postele a raději se pokusila usnout.
Od pololetí jsem se zhoršila ve čtyřech předmětech. A zlepšila se ve dvou.
Problémem je, že tohle se netýká pouze školy, ale celkového života. Sedím v trolejbuse, hledím před sebe, slova spolužáků, kteří sedí kolem mě, jdou jedním uchem tam a druhým ven. Jejich slova a smích mi jsou pouhým pozadím, zatímco se dívám skrze stojící dav na skupinu o rok starších studentů ze školy. Povídají si, smějí se svým vtipům, nevšímají si lidí okolo. Už od začátku mi připomínal slunce. Možná za to můžou jeho vlasy nebo moje hloupé potřeby přirovnávat lidi k podobným věcem. Párkrát jsem si s ním psala, je zajímavý, milý, vtipný, ale... Při každé odeslané zprávě mi někdo položil otázku, jestli vím, že ho otravuju, že má lepší věci na práci, že to, jak se mi zdá milý, je přehrávaný. Že není možné, aby ke mně byl ve skutečnosti milý...

Schazuju se ve všem, moje nízká sebedůvěra ale už i vyplouvá na povrch a jiní si toho začínají všímat. Nejvíce učitelé. Ptají se mě. Hlavně dva učitelé zajímá, co se se mnou děje, co se změnilo, kde je problém. Jenže já jim nedokážu říct: "Uvnitř hlavy slyším hlas, který mě ponižuje a říká mi, jak neschopná a nepotřebná jsem." Protože by si mysleli, že jsem šílenec anebo by řekli: "Tak ho ignoruj." Jenže, když ten hlas patří vám, když je váš, je těžké ho nevnímat, protože tam je 24 hodin, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Zaútočí na vás, když to ani nečekáte a dokáže vaši náladu v sekundě změnit na tak skleslou, že to ani není možné.
Zase mám díky tomu ty myšlenky. Když mi ten hlas celé dny říká zlé věci, napadají mě. Když sama od sebe slyším, jak špatná jsem, že nikdy neudělám školu, napadá mě: "Má to vůbec smysl?"
Když na sebe hledím do zrcadla nebo zjistím, že mi je nějaké oblečení malé, říkám si: "Bude vůbec někdo někdy schopen milovat tohle?"
Když se slyším, když vnímám svůj charakter, co mám ráda, co nenávidím, napadá mě otázka: "Je tohle vůbec reálné?"
Na všechny tři věci si odpovídám ne. Nemá to smysl, nikdy nikdo takový nebude, není to reálné. Zase v hlavě vidím to východisko smrti, které se mi příčí v krku, ale furt méně a méně. Chci to udělat. Nebo aspoň chci zmizet. Chci přestat existovat ve světě, kde žiju a zkusit to jinde; restartovat svůj život. Chtěla bych tak moc zoufale změnu, že kvůli tomu jenom ležím v posteli, zírám na strop a sním o tom, protože vůbec netuším, kde začít, jak postupovat, jaké východisko si vybrat. Zemřít? Utéct? Vytrvat?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vvv vvv | 21. února 2017 v 19:59 | Reagovat

Ahoj,
abych řekla pravdu, naprosto tě chápu. Poslední dobou si procházím tím samým. Je strašné jak společnost tlačí na to aby byl každý naprosto perfektní atd..
Nedává to smysl, a stejně se s tím tolik lidí trápí. I já...
Je to až děsivý. To, že je jedno, jak moc se snažíš, jak moc chceš, stejně to nebude stačit.
Chtěla bych ti nějak pomoc nebo poradit ale jak vidíš... nezvládnu to ani u sebe(zatím :-)) Tak snad bude stačit, když ti řeknu, že nejsi sama, je nás víc takových "loserů" s černýma myšlenkama. Ale víš co? I přes to všechno, pořád musíme bojovat, musíme vydržet!
To zvládneš, já ti věřím ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama