Únor 2017

Hlas

19. února 2017 v 1:11
Nedávno jsem začala psát povídku... Jsou v ní dva lidé, vzhledově zcela odlišní, jiného pohlaví, charakteru a vlastně jediné, co je spojuje, je to, že jsou stejně staří.
Ta jedna postava je tichá, stydlivá, bojí se, neví, co přesně chce, protože se bojí špatných rozhodnutí a toho, co si o ní pomyslí ostatní. Je smířená s tím, že nikdy nebude dobrá, natož nejlepší, je to smířený průměrný člověk podrůměrného vzhledu, který čeká pouze na to, až na konci svého života zemře. Nemá sny, protože se tak nemusí bát, že se jí nesplní, ale má touhy, které se bojí vyslovit nahlas, aby se jí ostatní nevysmáli.
A ta druhá postava? Je to zlosyn. Šeptá jedovatá slova, ponižuje, shazuje, ničí sebevědomít a sny, protože mu to dělá dobře. Jeho nitro je prohnilé, černé jako jeho vlasy a srdce ledové jako oči. Je stínem pro tu první osobu, šeptá jí do ucha zlá slova, aby podrýval její nízké sebevědomí a shodil ji tak do té nejhlubší propasti, která na zemi existuje.