Malá hlava

11. ledna 2017 v 19:56

Všechno to zase začalo tím, jak napadl první sníh. Anebo Novým rokem? Asi Novým rokem. Což je ostatně pár dnů předtím, než začal padat sníh, ale i těch pár dní je dost. Tady je taky vidět, že jsem to chtěla napsat už před více jak týdnem jedenácti dny, ale neodhodlala se k tomu.


To jsem chtěla napsat? Asi tohle - v mnoha ohledech se už vzdávám.
Třeba v čem? To blbé áčko na konci sloves... Půl roku jsem alespoň tady a ve své hlavě to áčko ignorovala a myslela si, že se budu cítit líp. Myslela jsem si, že to jsem prostě já, že jsem se jenom blbě narodila, ale každým dnem jsem si spíše uvědomila to, že jsem si zase jenom lhala. Třeba jsem si myslela, že mi bude líp, když přiznám něco, co všichni tvrdí, že přijmout svět tak, jak mě bere, bude tím nejlepším řešením. Ale víte, co? Není. Já jsem holka, možná mám rysy kluka a mám jistý odpor k sukním a šatům, protože se cítím nahá, možná mám hrubší hlas, který není ani mně příjemný, možná nemám zájem o líčení, ale jsem holka. Ale jsem chronický lhář a nejraději lžu sama sobě. Tou lží, kterou jsem si nalhávala jsem asi urazila každého člověka, který takový je. Tímhle se jím omlouvám. Možná na tom má podíl svět a lidé, kteří mě celý život za kluka označují, to díky vám jsem se s tím snažila zžít, abyste vy byli spokojení, ale já to trpěla.
No ale tím se zase dostávám k tomu, že netuším, kdo jsem. Nebo respektive co jsem. Až na chronického lháře bez sebevědomí a s nízkými sociálními dovednostmi před staršími a těmi, kteří minimálně vypadají na to, že ode mě vyžadují nějakou úctu, jsem si sama cizím člověkem. No a ještě pár vlastností.
Možná bych ale dokázala trochu lépe popsat tu slohovku o popisu naší osoby, kterou češtinářka chtěla.

Jsem chronický lhář, který mluví dříve než jedná. Neskutečně moc se stydím před dospělými muži a mám neskutečný problém s tím, že se chovám jako kámen, jakmile vidím nějakého muže, co se na mě jenom usměje. Možná proto jsem na těláku takový dřevo, když snámi hraje učitel, protože se na mě usměje, když skóruju a já si pak přijdu jako v jinym vesmíru a musim docela přemlouvat své srdce, aby zase začalo bít. Tak moc chci přátelé, že když nějaký náhodou najdu, nevim, jak se k nim chovat, tudíž se snažím být přirozená, ale to znamená urážet je za všechno a vždycky. No, přátelé si teda udržim problémově. Mám problém s udržením si jedné nálady, protože i to, že se v obchodě přehrábnu a vezmu si perlivou místo jemně perlivý vody mi zkazí celý den, někdy i dva dny, protože si myslim, že to dalšího dne podělám stejně. Strašně snadno se minimálně poslední půl rok dostávám do stavu, kterej nejde normálně popsat. Není to zamilování, zalíbení, platonická láska a ani obdiv. Je to stav, kdy naivně musím myslet na jednu osobu bez toho, abych věděla, že by se někdy něco mohlo stát a kolikrát i pochybuji, že zná moje jméno nebo někdy i náhodou na sekundu nebo dvě té osobě přijdu na mysl. Paranoia je dokonalou definicí mé osoby. Každý mi čte myšlenky, každý mě sleduje, všichni znají moje tajemství, když to tedy zkrátim...

Když to po sobě čtu, svojí osobnost dokážu už docela dobře vystihnout. A bezelží. Dokonce i pravdivě přiznávám, že jsem lhář, to je pokrok. Otázkou je: líbí se mi moje povaha? Ani trochu. Chci jí strašně změnit, chci se chovat jinak, lépe, chci, aby mě někdo někdy popsal jako milou osobu, ale nedokážu se změnit. Snažím se, bojuju se sebou, ale dopadlo to akorát tak, že na sebe moc nakládám a vždycky pohořim, což mi akorát sníží sebevědomí.
Teď mi někdo poradil, abych si to všechno sepsala. Udělám to, nejlépe už dnes. Budu se snažit jít bod po bodu, škrtat si to, co jsem už udělala, ale bojím se, že se tam za rok podívám a nic nebude škrtnuté. Budu pořád stejná svině (jak jsem byla nazvaná) a možná ještě horší.
Když nepočítám to, že bych chtěla být jiná povahově a tělesně, strašně bych se chtěla zlepšit ve škole, protože vím, že mám na víc, i když si tvrdím opak (na sebevědomí chci taky zapracovat), chtěla bych se už alespoň přiblížit k tomu snu, že někdy napíšu knihu, chtěla bych překonat nějaký strach, je jedno, jestli pavouky, voda, velcí psi nebo mluvení z očí do očí. Také bych chtěla konečně po více jak čtyř letech vytáhnout paty z téhle republiky, někam se podívat, něco začít. Chtěla bych přestat být smutná, žít v melancholii, přestat myslet na to, co jsem komu co provedla a co provedla špatně.

A vzhledem k tomu, že jsem si díky jedné osobě oblíbila film Casablanca a poměrně se mi to sem i hodí, udělám výjimku v tom, že gif nebude konečně pro jednou z anime...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TomkoW TomkoW | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 14:30 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 1. února 2017 v 12:09 | Reagovat

Myslím, že jsi mi nikdy nepřišla jako svině. Jak z tohoto blogu, tak i z těch pár emailů, které jsme si mezi sebou vyměnily.
S tím sepsáním je to dobrý nápad. Já bych ti doporučila si na ten problém zpracovat SWOT analýzu.:)

3 Smutný Violoncello Smutný Violoncello | 13. února 2017 v 21:05 | Reagovat

Máš velice zajímavý blog, přeju ti, aby se ti dařilo líp a podle tvých představ. Ve skutečnosti jsem se v tobě tak trochu našla, jenom jsem se nikdy se svými problémy nedokázala včas vypořádat a teď mám pocit, že mi unikla většina mládí a místo toho tam mám jenom černou díru plnou bolesti. Doufám žes už našla aspoň toho jednoho člověka, rozhodně jsi už teď prokázala větší sebereflexi než většina lidí za celý život. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama