Výkřiky do tmy

2. prosince 2016 v 23:08


Já vím, že ty to víš
Mluvil jsem s otcem. Vždycky to byl zvláštní člověk a já v podstatě také. On rád mluví v neurčitých hádankách, které člověku nedojdou dlouhé týdny, já si rád pamatuji to, co lidé řekli klidně i před lety. Vytvářím si skládačky, řeším je, posutpně mi dochází. Nedávno to bylo uvědomění, o kom třídní mluvil o škole, kdo byl ten student, kterého myslel. Došlo mi to až po měsíci, ale došlo.
A teď otec... Dlouho mi ta otázka nedocházela, jeho slova mi nedávala smysl. Prostě jsem je bral jako každé jiné a najednou se mi z toho vytvořila otázka, na kterou jsem si teď našel odpověď. Jak a odpověď zní? Otec ví, co jsem a kdo jsem. A je s tím smířený. A omluvil se za to, čím si procházím.
Ta slova mi došla až po čtyřec měsících...

Oblékáním nic nezměním
Zase si byla naštvaná. Chtělas, abych si vybral oblečení, potřebuju mikinu nebo alespoň svetr. Ale ten svetr byl moc drahý, neřekl jsem si, že ho chci a přitom se mi strašně líbil. Zabrousil jsem pohledem k tričkům v pánském oddělení a hned si ho zamiloval. Přemlouval jsem tě, chtěl si ho zkusit a nakonec i zkusil. Přemlouval jsem tě, abys mi ho koupila a tys tak učinila. Ale byla si naštvaná, protože je to pánské... Zase.
Promiň, ale ty tenké blůzy, barevné džíny, kabátky... To nejsem já a nikdy nebudu.

Vidím tě
Možná by si někdo řekl, že být mnou na průmyslovce musí být fajn. Někdo by si řekl, že utrpení. Na jednu stranu jste mezi stovky kluků jednou z mála... holek, ale na druhou stranu jste tam jednou z mála... holek. Spolužáci, ale i jiné ročníky vám dokážou pochlebovat, ale stejně tak se i smát. Zvykl jsem si na ty, co se mi smějí, je mi to už vlastně i jedno (nebo si to nalhávám), ale ta druhá půlka je v něčem horší...
Bojím se jim říct byť o jediné zadání úkolu, zápisku nebo o radu, abych "nevyužíval toho, že jsem jediná holka". Tak to nedělám, vždy si nějak zadání zjistím a látku pochopím. Ale jsem tam přeci jenom jediný. Sedím v lavici, skoro vždycky vepředu a najednou ten divný pocit. Opatrně natočím hlavu, vypadá to, že se dívam na matikáře, ale přitom pozoruju tebe, jak ty pozoruješ mě. Ústavičně, furt, neustále. Děsíš mě. A víš, co je vtipný? Vypadáš docela dost jako ten, který mě nenávidí kvůli tomu, že jsem s ním v září nešel ven. Skutečně. Ty vlasy, vousy, výška, postava... Nejste náhodou bratři? Vysvětlovalo by to i ty vaše děsivé pohledy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 2. prosince 2016 v 23:52 | Reagovat

:-| Ach jaj, medzi spolužiakmi to je vždy náročné...
:))) možno majú rovnakého otca... jeden nikdy nevie...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama