Čelem ke slunci

9. prosince 2016 v 17:08
Je to více než rok, co sem píšu to, co se mi honí hlavou, co mě trápí, děsí, co bolí. Ale takřka nikdy jsem sem nenapsal to, co mě těší... Možná to bylo tím, že mě moc věcí netěšilo. Možná tak to, když jsem v knihovně narazil na knížku, která mě zaujala, možná to, když jsem venku našel peníze, koupil si čokoládu nebo tak. Ale jiný věci mě moc netěšili... Škola, rodina, přátelé... Všechno se mi zdálo neskuečně na nic a neměl jsem důvod se z toho těšit.
Ale...
Je to jiný.
Začínají mě tyhle věci těšit.


Možná kvůli rodině a tomu, co mám v hlavě není důvod usmívat se, ale ty další dvě velký věci, škola a přátelé, jsou docela jiné. Úplně jiné.
Když jsem byl na gymplu, nenáviděl jsem to, že jsem tam musel být. Ráno jsem praštil taškou o lavici, lehl si, otočil hlavu k oknu, kde jsem sledoval ptáky, procházející lidi, po sedmi hodinách zvedl tašku, kterou jsem používal jako polštář a šel jsem domů, kde to kvůli mým známkám bylo příšerné.
Přátelé se ke mně pomalu otáčeli zády, neslyšeli mé volání, byl jsem pro ně vzduchem, přebytečným břemenem, cizincem.

A pak ta nová škola... Jo... Strašně jsem tam chtěl mít alespoň jednoho člověka, lepší známky a chtěl jsem, aby mi nevadilo chodit tam. Nechtěl jsem praštit s taškou v osm ráno a ve dvě odpoledne tašku hodit na záda a vyrazit... Ne znova. Ze začátku jsem se tam cítil blbě... Lidé se mnou nemluvili, smáli se mi, něčím jsem jim vadil.
Ale poslední měsíc se to začalo obracet k lepšímu.

Třeba si ke mně někdo sednul... Jenom tak, zkrátka se posadil ke mně do lavice a tam byl. Občas něco prohodil o hodině i o přestávce. Pak se začali přidávat další, třeba lidi, se kterými jsem seděl na angličtině... Začali jsem komunikovat při sportech na tělocviku. Na obědě, v autobuse, ve vlaku...
A najednou bum.
Učitel mě v hodině napomenul, abych si nepovídal. Řekl jsem vtip, který spolužáky i fyzikáře rozesmál. Přišel jsem na tělocvik moc brzo, pomohl alespoň natáhnout síť a následně si jenom tak o přestávce zahrál s učitelem jeden na jednoho volleyball. Postupně se k nám přidávali další a další, hráli jsme jenom tak volleyball a minimálně mě to bavilo.
Občas nemám svůj den, někteří to dokonce vycítí a nechají mě být. Ale jinak jsou se mnou, baví se se mnou, sedají si ke mně nebo já k nim, pomáháme si, rýpeme jeden do druhého. Je jim dokonce jedno, že jsem starší než oni a jinýho pohlaví.

Ti staří přátelé mi už ani nenapíšou... Oni jo.
Ta stará škola mě nutila třást se jenom při pohledu na ni.... Tahle škola mě nutí ráno přidat do kroku, aby mě objalo její teplo, které v ní je.

Neříkám, že je všechno nejlepší, doma jsem furt skleslý, koukám do zdi, nemám kam jít a co dělat. Ale ty hodiny ve škole jsou fajn... Lidi, učitelé, předměty... Všechno je tam najednou fajn.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | E-mail | Web | 28. prosince 2016 v 18:12 | Reagovat

Že bych tady četla pozitivně naladěný článek? Nevídané :-D
Ale jo, přeju ti to, aby ta nálada a rozpoložení vydržela co nejdéle ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama