Vlastním nepřítelem

16. listopadu 2016 v 20:20
Poslouchal jsem, jak o mně jiní mluví. Poslouchal jsem, jak mi otec přeříkává, jak mě vidí dospělí, kteří mě vzdělávají. Poslouchal jsem jeho slova, která mu řekli jiní, usmíval se, snažil se mě podpořit. Taky jsem se usmál, po chvíli se zvedl, šel do pokoje a dodělával rozdělaný úkol, na který jsem se nedokázal ani trochu soustředit.
Nakonec jsem ho zvládl, věděl jsem, že tyhle malé úkoly nemusíme dělat nijak vážně, tak jsem jednu jeho čas udělal trochu vtipněji. A v té chvíli mi přišlo, jako kdyby někdo řekl za mými zády: "berou tě jako vzorného studenta a ty to przníš tímhle?"


Měli jsme rodičák... Rodiče na ně nikdy moc nechodili, ale teď si třídní výslovně přál, aby táta přišel. Když jsem řekl, že si nejsem jistý, jestli bude táta doma, zcela vážně mi řekl, že v tom případě by si s ním chtěl zařídit schůzku někdy jindy, ale že ho chce vidět.
Vrtalo mi hlavou, proč ho chce tolik vidět. Provedl jsem něco? Nějak jsem z těch chůzek začal mít strach, bál jsem se toho, co se mohlo stát, co jsem provedl... Moje rodiče nikdo nechtěl vidět ani minulý rok, když jsem propadal, všem jsem byl lhostejný.
Ale tenhle rok to bylo jinak. Jel na ty schůzky táta. Od chvíle, co odbila půl pátá, jsem se třásl a netušil, co se bude dít. Čekal jsem, až táta zavolá, až se cokoli stane... A víc jak dvě hodiny nic. Nakonec volal mámě, ta pouze jeho slova přetlumočila mě. Nejdříve to všechno znělo hezky, to, jak o mně mluvil třídní, ta zmínka, že mě učitelé mají rádi, že jsem premiant... Jako objetí, které jsem už dlouho nezažil.


Do you know what it's like to be your own worst enemy? (Skillet - Never Surrender)

Ukazoval jsem učiteli ten domácí úkol, který jsem se pokoušel odlehčit menším vtipem. Protože toho byla potřeba ukázat víc od všech lidí, neměl moc času to kontrolovat a pročítat, pouze koukal, zda to máme, zapsal si plus a odešel. Ale přesto se v mé hlavě ozvalo: "selhal jsi. Zničil jsi svou práci hloupým vtipem."
V hlavě jsem se okřikl, že příště udělám úkol tak, jak se žádá, ne rádoby vtipně. Den pokračoval...
Potřeboval jsem si něco vyřídit, potřeboval jsem najít učitele, ale netušil jsem jakého. Kam jít, když nevím? Za třídním...
Hledal jsem ho, našel jsem ho. Šel do schodů, počkal jsem v patře. Všiml si mě, stuhl jsem, on se lehce usmál a zeptal se, co potřebuju. Nešlo mi odpovědět, co jsem to vlastně chtěl? Vzpomněl jsem si. Vykoktal jsem svou otázku, on mě poslal za správným učitelem, poděkoval jsem a zmizel za rohem. V hlavě se mi vyrojila otázka: "myslel jste svá slova o mně vážně? Nebo jste chtěl potěšit tátu?"
Odpovědí mi byla vlastní mysl: "kdo by si o tobě myslel cokoli dobrého? Kreauturo bez schopnosti normálně mluvit nebo rozumět jiným..."
Správného učitele jsem nenašel. Nebyl ve škole. Omluvil jsem se učitelce v kabinetě, kterou jsem kvůli tomu vyrušil a zmizel.
Ten den pokračoval... V mé mysli se zhoršoval.
Matematika. Selhal jsem ve velké písemce. "Nejsi o nic lepší než ostatní. A on tě nazval premiantem... Lhal, uvědom si to," řekla má mysl při pohledu na tu červeně zbarvenou písemku.
Další hodiny... Učitel zkouší. Co když mě vyvolá? Neučil jsem se... Nechtělo se mi. "A to tě nazývá zodpovědným?"
Nebyl jsem vyvolán, ale poslouchal jsem... Takřka nic jsem nevěděl. Bylo mi líto spolužáka, co dostal za pět, ale byl jsem rád, že jsem tam nebyl já... Dopadlo by to stejně.

Přehrávám si v hlavě to všechno, co o mně můj učitel řekl... Nebo alespoň to, co mi bylo řečeno, že řekl. Přehrávám si v hlavě všechna ta slova, to o mých známkách, prospěchu, chování, postoji ke škole, spolužákům, učitelům, to, jak mě vidí učitelé, jak mě vidí on. V hlavě mi zní to oslovení... Nejlepší. Já... Člověk, který byl vždycky pod laťku toho, co se ode mně žádalo. Já, člověk, který nikdy nebyl "nej" v dobrém slova smyslu. Už jsem byl nejhorší v prospěchu, nejhorší osoba, co někdo potkal, nejhorší závodník v mé kategorii, ale nikdy jsem nebyl... nejlepší. Přehrávám si v hlavě jeho asi měsíc stará slova. Předtím jsem si říkal: "koho tím asi myslí?" a teď vím, koho myslí a neuvěřitelně mě to děsí, ale zároveň i hřeje u srdce.

Od té doby, co to řekl, cítím, jako kdyby se mě držel nějaký démon a upozorňoval mě na sebemenší chybičku, která je v rozporu s jeho slovy. Ten démon na mě mluví tak často, ukazuje mi mé chyby, říká mi, co jsem měl udělat, směje se mi. Říkám si, že kdybych nevěděl, co o mně řekl, dokázal bych se chovat zcela stejně a nehledat na sobě teď sebemenší chybičky. Proklínal bych se, kdybych udělal něco špatného, mluvil sprostě, byl drzý, přišel pozdě do hodiny, nepozdravil učitele na chodbě nebo předbíhal v jídelně... Ale teď... přijde mi, že dělám všechno špatně. Nechci, aby na mě změnili ten názor, co si na mě vytvořil. Ale je to těžký.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | E-mail | Web | 26. listopadu 2016 v 15:09 | Reagovat

Uf, tohle je vážný. Ale věřím, že je těžké být na to prostě hrdý. Upřímně, mám to taky podobně, alespoň s něčím. Ale my jsme tak nějak třída géniů a kultů osobností, tak se tam pár mých malých úspěchů prostě ztratí. Zkus se s tím naučit nějak žít, že jsi v očích lidí dobrý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama