Už nechci jezdit vlakem

12. listopadu 2016 v 17:10
V hromadné dopravě jsem častěji, než mi je milé. Brzy ráno cesta není tak špatná, až na poslední autobus ke škole, kdy je všude plno spolužáků a člověk je rád, že má prostor, aby mohl dýchat. Odpoledne to je ale horší, jezdí s námi i lidé, co jdou z práce, autobus je plnější a bohužel je plnější i vlak.
Obvykle pošleme na nádraží nejmenšího z nás, aby šel najít nejlépe čtyř sedačku, kam si sedneme ti, co dojíždí a tam sedíme pohromadě, i když spolu někd ani nemluvíme. Kolikrát se to ale nepovede a my sedíme separovaný od sebe vedle cizích lidí. Jim to možná nevadí, ale já se cítim nepříjemně. Když si čtu, častokrát mi někteří koukají přes rameno, starší lidé si někdy chtějí i povídat, ale já netuším, co říct. Pak je tu ten případ, když jedeme s učiteli, ale nejhorším typem těch lidí ve vlaků jsou ti, co se na vás dokáží přes celý vagón upřeně dívat a mít myšlenky, které vás děsí. Jeden takový chlap ve vlaku jel začátkem týdne...

Vzhledově vypadal na třicet, plus mínus dva roky. Seděl jsem se spolužáky, díval se z okna, přemýšlel nad nesmrtelností chrousta a přepadovou písemkou, ze které jsem měl dosti smíšené pocity. Nějaký nepříjemný pocit asi v půlce cesty mi napověděl, abych se podíval kolem sebe, že se něco děje. Ve skutečnosti byl tenhle divný pocit způsobený průvodčím, který chtěl vidět průkaz. A ve chvíli, kdy jsem ho ukazoval, jsem si všiml toho, co mi bylo nepříjemné. Někdo mě sledoval přes celý vagón. Mohl jsem se na něho dívat dvě sekundy, více ne, pak se můj pohled zaměřil na spolužáka proti mě. Zeptal jsem se, zda si se mnou nevymění místo, že proti směhu se mi začíná dělat špatně.
Vyměnili jsme se, ten muž na mě už vidět nemohl, cítil jsem se lépe.
Vždy vystupuju až v konečné stanici na hlavním nádraží, i když bych mohl o zastávku dřív, ale nemám tu část města rád, takže to raději obcházim nebo objíždim autobusem. Kdybych toho dne vystoupil dřív, možná bych si ušetřil trápení...
Vlak zastavil na konečné, lidi se začali hrnout ven, většina šla vlevo, proto jsem šel vpravo, ač se tam už dovnitř hrnuli další lidé, kteří plánovali jet vlakem na druhou stranu kdo ví kam... Myslim, že to bere směr Praha, ale netuším. Přehazoval jsem si batoh přes levé rameno, když mě někdo popadl za pravačku. Protože jsem se distancoval už od 99 % doteků od lidí, sevřelo mi tohle hrdlo a chtěl jsem se vycuknout, ale ruka mě chytila pevněji. Otočil jsem se a díval se do tváře toho chlapa, který se začal vyptávat... Mé jméno? Mám přítele? Vím, že se mu líbím? Kde bydlím? Panika mě donutila říct, že přítele mám, že na mě čeká na nádraží, ale on ho chtěl vidět, že ho chce poznat, že chce poznat mě.
V té chvíli už do mě naráželi lidé, co chtěli projít, vykroutil jsem se z toho sevření, vyskočil z vlaku a snažil se dosta z nádraží.
Obecně můžu říc, že nádraží ve městě nemám rád. Je divně umístěné, i když tam je hlavní silnice, tak takové zapadlé. Existují jenom tři cesty, jak se z něho dostat. Autobusové zastávky vlevo, obytná část naproti a pak sebevraždená cesta vpravo. Vždycky chodím na zastávku vlevo, ale zrovna mi ujížděl autobus, vydal jsem se doprava. Tím jsem si cestu ještě protáhl o dva kilometry, jednou mě málem srazilo auto, protože je to fakt... debilní cesta, ale došel jsem domů.

Ráno se mi chtělo jet autobusem, sice to trvá dýl, přijdu do školy akorát se zvoněním, ale nemusím na nádraží. Ale autobus mi ujel, takže jsem musel na vlak, kde jsem potkal spolužáky. Prej je včera na nádraží odchytil nějaký chlápek, jestli nevědí, kam jsem šel...
Další dny jsem toho chlápka už neviděl, kolem nádraží chodim s hlavou zaraženou v límci bundy a čepici hluboko v čele, sluchátka na uších a bojím se reagovat. Proč? Nechci ho znovu potkat, měl odporný stisk.
Na to, že mi ještě není ani těch osmnáct, se musim už obloukem vyhýbat třem lidem a všem ze stejného důvodu, ale dva z nich musim potkávat... Začíná mě děsit fakt, jakým srabem jsem, ale zároveň mě děsí i lidé a to, že jich tam venku je sedm miliard a mezi nimi jsu právě ti tři, ale i tací, kteří se jako oni chovají.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 3. prosince 2016 v 14:47 | Reagovat

8-O Fúha, z takej trúfalosti oného chlapa by som nebola vo svojej koži aj ja.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama