Listopad 2016

Vlastním nepřítelem

16. listopadu 2016 v 20:20
Poslouchal jsem, jak o mně jiní mluví. Poslouchal jsem, jak mi otec přeříkává, jak mě vidí dospělí, kteří mě vzdělávají. Poslouchal jsem jeho slova, která mu řekli jiní, usmíval se, snažil se mě podpořit. Taky jsem se usmál, po chvíli se zvedl, šel do pokoje a dodělával rozdělaný úkol, na který jsem se nedokázal ani trochu soustředit.
Nakonec jsem ho zvládl, věděl jsem, že tyhle malé úkoly nemusíme dělat nijak vážně, tak jsem jednu jeho čas udělal trochu vtipněji. A v té chvíli mi přišlo, jako kdyby někdo řekl za mými zády: "berou tě jako vzorného studenta a ty to przníš tímhle?"

Už nechci jezdit vlakem

12. listopadu 2016 v 17:10
V hromadné dopravě jsem častěji, než mi je milé. Brzy ráno cesta není tak špatná, až na poslední autobus ke škole, kdy je všude plno spolužáků a člověk je rád, že má prostor, aby mohl dýchat. Odpoledne to je ale horší, jezdí s námi i lidé, co jdou z práce, autobus je plnější a bohužel je plnější i vlak.
Obvykle pošleme na nádraží nejmenšího z nás, aby šel najít nejlépe čtyř sedačku, kam si sedneme ti, co dojíždí a tam sedíme pohromadě, i když spolu někd ani nemluvíme. Kolikrát se to ale nepovede a my sedíme separovaný od sebe vedle cizích lidí. Jim to možná nevadí, ale já se cítim nepříjemně. Když si čtu, častokrát mi někteří koukají přes rameno, starší lidé si někdy chtějí i povídat, ale já netuším, co říct. Pak je tu ten případ, když jedeme s učiteli, ale nejhorším typem těch lidí ve vlaků jsou ti, co se na vás dokáží přes celý vagón upřeně dívat a mít myšlenky, které vás děsí. Jeden takový chlap ve vlaku jel začátkem týdne...