Vlak

26. října 2016 v 23:58
Pamatuju si, že když jsme na začátku roku říkali, odkud pocházíme, stejné město řekli asi tři nebo čtyři spolužáci. Jezdím s nimi každý den vlakem, občas spolu sedíme, občas ne. Pátek byl zrovna ten den, kdy jsme spolu neseděli, protože na půl cesty na nádraží jsem si uvědomil, že jsem ve škole nechal peněženku a musel se vrátit.
Vlak mi ujel, čekal jsem hodinu na další, bohužel, pátek, tři hodiny odpoledne, miliarda lidí, člověk je rád, když najde jedno místo na sezení.
A víte, kdo byl "klikař" toho dne? Já. Měl jsem dvojsedačku (to snad nejhorší místo u dveří) pro sebe. Nikdo si ke mně zpravidla nesedá, ani se nedívím. Asi dvě minuty před vyjetím vlaku vidím, že ještě někdo běží po schodech, vlak stíhá na poslední chvíli, skáče do dveří, sundavá kapucu z hlavy a s vydýcháváním hledá místo. Nakonec se svalí na to nejbližší, co najde.


Asi to byla jenom chvíle, ale u mě v hlavě to byla snad hodina, než jsem se odhodlal říct: "Dobrý den."
Inu... V prvnim článku ze září jsem zmínil, že první školní infarkt jsem zažil ve chvíli, co do třídy nepřišla učitelka, která mi měla být původně třídní, ale mladý (a dost pohledný) muž. Jak jsem si vzpomněl na jeho představování nám, zmínil, že do mého rodného města jezdí poměrně často nakupovat. Fajn... No nic, člověk se poučil, že si pro příště má alespoň sedat co nejdále od dveří a ne co nejblíže, jinak si k němu zase někdy někdo přisedne. A při nejhorším třídní učitel.
Na moje dobrý den docela dost vesele odpověděl a zeptal se, jestli nejedu domu nějak pozdě.
Další hodina v mé hlavě, než jsem se přemohl říct, že mi ujel vlak kvůli zapomenuté peněžence (také jsem se poučil, že až se budu převlékat na tělák, tak si obsah kapes mám házet do tašky a ne do horní poličky skřínky, kde to snadno zapomenu).
"Ty bydlíš v xxx? Nebo nějak v těch vesnicích okolo?"
"Tak jak se ti po dvou měsících líbí ve škole?"
"Koukal jsem na vaše známky, docela dost ti to jde"
A tak dále...

A popravdě. Z těch dvaceti minut ve vlaku jsem měl neuvěřitelně smíšený pocity, až je to nepříjemný.
Mluvit s učitelema mi dělá problém, ale teď ne kvůli tomu, že to prostě jsou lidi, ale kvůli tomu, že 12 z 13 učitelů jsou muži a z toho tak víc jak půlka je atraktivní, nejsem schopen kloudnýho slova, natož vést rozhovor.
Ale na druhou stranu...!
Mluvil jsem s třídnim... Mluvil jsem s člověkem, na kterého je pětihvězdičková škála moc málo.
Ale zase...
Dvacet minut jsem byl pod palbou krátkých pohledů a triviálních otázek.
Jenže...
Mluvil jsem s člověkem, kerý mi je od pohledu sympatický a nemá hloupé kecy o sexu, stupidní narážky a nebere všechno ve dvojsmyslech.
Jenže...
Zatímco si mohl dva měsíce myslet, že zkrátka málo mluvim, teď už bude prostě chápat, že tam někde v hlavě musim mít nějaký problém.
Ale na druhou stranu...
Řekl, že mi vyhoví ve sportech na tělocviku a zahrajeme si někdy, co chci já a nebudu se muset trápit s basketem.
No, ale...
Teď si asi myslí, že umim volejbal... Příští týden se já ztrapním při prvním podání a on bude nakrknuej, že kvůli mě natahoval síť.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama