Obědový zážitek

27. září 2016 v 17:03
Nedávno jsem narazil na krátký příspěvek na tumblru. Sice se nakonec stočil k vtipu, ale původní myšlenka mi přišla prostá a jednoduchá. Zkráceně to znělo nějak takto:
"Když má člověk z něčeho strach, nebuď zmetek a nepřipomínej mu to. Neházej na arachnofobika pavouky, nemávej krysou před obličejem někomu, kdo se jich štítí a nenuť člověka hladit tvého psa, pokud se jich bojí."



A tak jsem jednou stál ve frontě na oběd. V jednom uchu jsem měl sluchátko, poslouchal muziku, v jedné ruce klíče s čipem na obědy a v druhé ruce kniha. Už jsem se naučil číst ve všech možných pozicích a ve všemožném hluku, takže až na občasné narážení starších spolužáků se to dalo vydržet. Celá moje třída už jedla, přišel jsem pozdě, protože jsem musel mazat tabuli a hledat učitele, aby zapsal do třídnice, ale nějak mě to netrápilo. Odpolední výuku jsem měl stihnout, i když jsem stál skoro na konci fronty. Takže jsem na konci fronty, čtu velmi dobrou knihu, lámu se pod tíhou tašky a čekám, až se konečně dostanu ke svému jídlu. Vzhledem k tomu, že ve frontě na oběd nikdo nedbá na předbíhání, většinou to dopadne tak, že stačí jeden člen nějaké třídy a najednou je u něho i zbývajících dvacet lidí. Takže jsem byl zcela poslední ve frontě a dokonce i tak mě předbíhali.
Předběhli mě nějací čtvrťáci, jeden do mě vrazil obrovským batohem, shodil mi knihu na zem. Klid. Asi bych normálně začal šílet, že mi někdo shodil knihu, ale přešel jsem to, zvedl knihu, zvedl se a raději v dalším odstavci dal záložku a knihu uklidil, i když jsem měl odhadem ještě tak deset minut čekání.
Protože ostatní stále předbíhali, už jsem se nějak začal smiřovat s tím, že oběd nestihnu. Zbývalo deset minut do začátku odpoledky a já furt neměl ani jídlo, dokonce jsem se ani nepřiblížil k okýnku výdeje.
Tiše (myslel jsem si, že tiše) jsem si nad tím vším povzdechl a sledoval, jak většima mých spolužáků už jde zpátky do třídy. První, co mě napadlo, bylo to, že si alespoň všimnou, že nebudu ve třídě... Protože jsem u sebe měl třídnici...
Přede mnou se začalo remcat.
"Takhle nestihnem elektrotechniku," řekl jeden.
"Já mám zase *jméno učitele, napamatuji si*, ten mě zabije, jestli přijdu pozdě...," zapojil se další.
Pak se tři z nich, co tam stáli přede mnou, otočili, trochu nechápavě se na mě koukli, já ten pohled oplatil a čekal jsem, že si začnou hledět svého.
"A co máš ty? Ekonomii? Nebo co máte?"
"Algoritmizaci," zamrmlal jsem v odpověď a nezvedl přitom zrak ze země.
Přesto jsem viděl ty udivený pohledy. Asi nečekali, že chodím na obor, kde se tohle vyučuje, ale to nečeká moc lidí.
"Wau," odpověděl na to jeden a otočil se zády ke mně a začal mluvit s nějakým spolužákem.
Jeden se neotočil. Chvíli mě sledoval, pak začal mluvit o oboru, který studuju - také ho studuje. Občas jsem zamumlal jednoduchou odpověď, on mluvil více, ale hlavně jsem nezvedl zrak ze země.
"Dáš mi facebook?" zeptal se nakonec, když jsme už byli skoro u výdeje obědů.
Neumim říkat ne. Bojim se toho. Takže můj facebook dostal.
Toho dne jsem asi zlomil rekord v rychlosti snězení oběda. Než jsem si vlastně snědl, už byl ve mně a já běžel do čtvrtého patra, kde jsem to stihl akorát tak minutu před učitelem.

Doma po spuštění notebooku na mě čekalo jedno červené políčko u nových žádostí o přátel. S dalším tichým povzdechem jsem to odsouhlasil a nechal být. Do pěti minut však přišla první zpráva, druhá, třetí, desátá, stá. Psal si se mnou celý odpoledne, musel nějak vycítit mojí odtažitost, ale přesto si se mnou psal.
Druhého dne jsem ho potkal znova na obědě, ale tentokrát jsem už seděl a klidně jedl svoje halůšky se zelím. Přišel tam a pozval mě ven.
V té chvíli se mě zmocnila panika. V hlavě mi probleskl seznamovací kurz se spolužáky, co se mi od té doby smějí, všechny tábory, ozdravné pobyty, všechny chvíle, kdy se mi někdo smál. I to, jak mě někdo už podobně pozval ven, aby se mi posléze také vysmíval.
Ale moje neschopnost říct ne byla silnější než ten pitomý strach. Měl jsem jít ven s někým, kdo si o mně myslel, že jsem fajn člověk, komu jsem přišel příjemný, i když jsem ani trochu nemluvil.
Jak jsem psal o tom strachu, že by se člověku neměl předhazovat... Do jisté míry se bojím cizích lidí. A on pro mě cizí byl. Špatně se seznamuji, protože se těch lidí bojím a jít s někým takovým ven... Dva dny jsem kvůli tomu nespal, jak moc jsem se toho bál.
Dopoledne předtím, než jsem měl jít ven, jsem za ním šel a zrušil to s odůvodněním, že z toho mám špatný pocit.
A najednou jsem už nebyl fajn, ale naopak. Zlý člověk, co si s ostatními jenom hraje.
Nekomentoval jsem to, jenom jsem řekl promiň a raději odešel.

Bylo by něco jiného, kdybych se s tím klukem seznámil nějak... příjemněji. Třeba by mi stačila delší doba v té frontě na oběd nebo tak, třeba nějaká exkurze a tak. Ale krátký rozhovor a pár zpráv? To nešlo. A fakt, že je o nějaký ten rok starší tomu moc nepomohl.
Podle něho jsem teď zlý člověk, protože se bojím. Přijde mi zvláštní tak člověka nazvat ze strachu, ale možná vážně není správné mít strach z cizích lidí... Ale strach je strach, kolikrát nemá logiku.
Nemůžu se však zbavit pocitu, že mi mohl být třeba jenom tím kamarádem, že bych po měsíci na střední konečně odložil sluchátka, knihu a třeba si procvičil hlasivky a komunikaci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 27. září 2016 v 17:14 | Reagovat

Taky mám strach se seznamování... Ale když už tě pozval ven, podle mě byla obrovská chyba to nakonec zrušit

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 27. září 2016 v 17:24 | Reagovat

Ani nevíš, jak je mi tenhle článek blízkej...
Vždycky jsem byla introvert, takovej ten outsider č. 1, černá ovce, praštěnej zamlklej mimozemšťan...jo, takových "nálepek" mám na zádech bůhví kolik a i když už jsem momentálně ve třeťáku na umělecký střední, ten strach - ten vnitřní boj s tím, že nejsem schopná navázat rozhovor a načnout komunikaci s někým neznámým mě užírá čím dál víc.
Pravda, možná tím, že jsem si na střední našla dvě nerozlučný kamarádky, osoby, před kterýma se můžu chovat přirozeně, se to trochu zlepšilo, ale spíš mi přijde, že si to sama sobě nalhávám...
...dávám si to za vinu, protože je to jen a jen můj osobní problém, že se cítím, tak jak se cítím.
Strašně ráda bych chtěla mít k lidem blíž, jenže se nemůžu tak nějak zbavit pocitu, že nějakým divným způsobem spíš odpuzuju...někdy mám dojem, že se mě i bojí, jak na mě koukají (nojo, tak "chameleon", kterej má tři nebo čtyři barvy na hlavě vždycky vzbudí pozornost).
Jo, procvičit si hlasivky, to bych zatraceně potřebovala - každej den...

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 28. září 2016 v 16:35 | Reagovat

Přemýšlím, proč tvoje články vlastně čtu. Ale strašně mi v jistých aspektech jsou blízké. Budu je číst dál.
Třeba ses mu líbil...
A někteří lidé musí jít do všeho rovnou, protože jinak to neumí.
Je to cizí člověk, já taky se nepouštím do bláznivých nápadů jako jít ven s někým cizím, ale zkus vzít některé pasáže tvého článku, trochu je upravit a poslat mu to. I s vysvětlením, že máš dost špatné zkušenosti se seznamováním, pokud to napíšeš výstižně a on bude natolik tolerantní, tak na ten příznivý vztah (např. kamarádství, známost) půjdete tak jak je ti to víc bližší. Třeba sedání na oběd nebo tak. Co preferuješ. Neměl bys to nechat jen tak ležet a běžet, protože z tohoto komunikačního šumu můžou vzniknout pěkné svízele.

4 No one No one | 28. září 2016 v 18:17 | Reagovat

[1]: Chyba to asi byla, alespoň jsem nad tím potom hodně přemýšlel, i když očividně pozdě...

[3]: Přemýšlel jsem nad tím, že mu to vysvětlím, ale když jsem už na facebooku, no... zablokován a v realitě nemám na něho odvahu promluvit, asi se přes to budu muset přenést.

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 30. září 2016 v 22:14 | Reagovat

[4]: Božíčku -_-, on si tě bloknul jenom proto, že jsi odmítl pozvání ven? Já občas taky někoho bloknu- ale spíš proto, že s tím dotyčným už nechci mít nic společného, protože mi ublížil nebo ohrozil na životě (jo, to mám taky za sebou a věř že s někým takovým nechceš mít nic společného ani elektronicky). Dobrá, beru svůj třetí komentář zpátky. Je to blbec a myslím, že to nemá cenu, když si to takhle moc bere -_-, omlouvám se.

6 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 1. října 2016 v 18:24 | Reagovat

Dovolila jsem si zařadit tvůj článek do výběru na téma týdne.

7 furahayamaisha furahayamaisha | E-mail | Web | 3. října 2016 v 16:08 | Reagovat

Nejlepší knížky jsou prý ty, které popisují něco, co už znám. Tedy alespoň podle Winstona z knihy "1984". Tvůj článek samozřejmě kniha není, ale četl se mi dobře. Skoro jako kdyby popisoval moje roky na základní škole. Teď jsem na střední a do jídelny už nechodím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama