Náhodná známost

20. srpna 2016 v 1:35
Občas se nechápu.
Mám rád svůj klid, ticho, samotu. Ale zároveň mě to sužuje a přijde mi, že potřebuji společnost.
Neumím se seznamovat s novými lidmi, nejsem schopný před nimi mluvit a ani nevím, co mám říkat. Ale přesto se rád seznamuji.
Nemám rád, když mi jiní pomáhají a radí mi, ale přesto jejich rady rád slýchávám a uvažuji nad nimi později.


Od začátku roku vypomáhám o víkendech a nyní každý o prázdninách skoro každý den v jedné... Takové malé kavaráničce, co je tak trochu i restarurací. Zkrátka, dáte si u nás kávu s dortem, ale můžete si dát i nějakou tu snídani nebo oběd. Začal jsem tam vypomáhat z prostého důvodu - potřeboval jsem peníze. Peníze jsem si anšetřil, koncem prázdnin v práci nejspíše skončím kvůli škole, ale uvidím. Tohle není podstatné.
Když jsem se o tom možném přivídělku dozvěděl a bylo mi to nabídnuto, nechápal jsem, proč bych tam měl jít. Přeci jen... Kavárna? Jsou tam lidé a já bych je měl obsluhovat? Já bych s nimi měl komunikovat? Nemožné. Vedoucí mi však řekl, že hledají někoho na výpomoc do kuchyně kuchaři. Souhlasil jsem s tím a dokonce mi bylo slíbeno, že nebudu muset vytáhnout paty z kuchyně.
Menší kudla do zad přišla po týdne práce, kdy kuchařka odešla na mateřskou, předala mi vařečku a bylo to. Já, nezkušený pitomec, jsem měl začít vařit lidem. Bylo to normální? Ne, ale prostě to tak je. Když jsem v práci, jsem v kuchyni, dělám nádobí, jídla a vlastně mi patří celá kuchyně. S ostatními se vidím jenom ve chvíli, kdy od nich přebírám nádobí a dávám jim jídlo, nemám s nimi žádný kontakt, ale to mi zatím nijak nevadilo.
Po půl roční samotě v kuchyni a přípravě poměrně jednoduchý jídel, které mám už dokonale v malíku, přišla mně nepříjemná změna.
Šel jsem do kuchyně, ještě jsem si spínal vlasy a zastavil se hned ve dveřích, protože jsem cítil smažení, ale v kuchyni nikdo být neměl. Opatrně jsem nakoukl dovnitř a spatřil tam muže kolem třiceti let věku, jak stojí u plotny a připravuje jídlo, které nebylo z našeho jídeláku. Chvíli jsem ho sledoval ze dveří a čekal, zda si mě všimně. Všiml si, ale to asi kvůli tomu, že do kuchyně přišel otevřenými dveřmi průvan.
Umyl si ruce, přiskočil ke mně a představil se mi jako Roman. Dobře, představil jsem se mu a upřímně, i když nejistě se zeptal, co tam dělá, zda je nový kuchař nebo tak. Nový nebyl, naopak byl starý. Repsektive bývalý kuchař, který se odstěhoval mimo republiku a teď přijel ve svém volnu za šéfem, který je jeho kamarádem. A nabídl se, že udělá nějaký jídlo. Takže tam on dělal jídlo pro sebe a pro šéfa, zatímco já myl nádobí. Moje zvědavost mi však nedala, abych se nakonec po jeho návratu po jídle, kdy mi chtěl pomoci s úklidem, nezeptal, co to je. Tak mi jídlo popsal, řekl mi recept, který mám zapsaný, popsal postup, ještě si se mnou chvíli povídal o jídle, zatímco jsme uklízeli a pak přišel problém.
Zkrátka a jednoduše přišla objednávka na jídlo. Nechtěl jsem vařit před kuchařem, protože jsem se styděl, že vše pokazím, ale udělat jsem to musel. Občas mi nakouknul přes rameno, přitom si se mnou povídal (on vyprávěl, já přikyvoval a občas odpověděl na otázku). Byl to milý chlap, skutečně ano. Profesionální, milý kuchař, možná trochu hyperaktivní, ale jeho společnost byla příjemná a hlavně mi byl jedinou společností za ty měsíce, co v práci jsem.
Vše bylo hotovo, jídlo připraveno, leštil jsem ještě příbor, zatímco on si mé jídlo prohlížel a dokonce i drze ochutnal, to, co zbylo.
Zeptal se, co studuju, jestli ještě studuju. Abych předešel zbytečným otázkám, řekl jsem prostě, že studuju průmyslovku. Vyvalil oči, podíval se na jídlo, na mě, zase na jídlo, na mě a řekl to, co jsem za svůj život neslyšel mnohokrát. Slyšel jsem to možná dvakrát, takže od něho to bylo potřetí.
Pochválil mě. Pochválil to, jak vařím, jak jídlo servíruji hostům, pochválil to, že na rozdíl od mnoha kuchařů neudělám při vaření nepořádek nebo všechno dokážu umýt a uklidit průběžně s vařením, že se nestresuji... Zkrátka mě pochválil.
Nevím, zda to myslel upřímně, ale usmíval se u toho, díval se mi přitom do očí a několikrát to zopakoval.
Chvíli jsem si ještě po dovaření povídali, pak řekl, že už musí odjet, že se tu stavil jenom cestou za rodinou. Ale než odešel, řekl ještě, že vaření chce také nějaký talent a pokud se tomu nevěnuju a nejsem k tomu veden, tak asi nějaký ten talent mít musim.
Namítl jsem, že těch pár našich jídel mám za ty měsíce zkrátka zvládnuté nazpaměť a že ani nejdou pokazit, jak jsou jednoduché, ale on nad tím pokrčil rameny se slovy: "Jak myslíš."
Roman tady byl před dvěma týdny, jediné dopoledne jsem měl v kuchyni společnost, teď jenom zase vyháním nějakou tu mouchu nebo z nudy kontroluji data spotřeby.
Ještě jsem se ani nedostal k tomu, abych doma v klidu vyzkoušel Romanův recept. Ochutnal jsem jeho jídlo, bylo úžasné. I když preferuji ostrá jídla, tohle bylo takové jemné, smetanové, trochu nasládlé, ale vynikající a i kousek dostatečně nasytil. Jenom se to bojim zkusit, protože přeci jenom je rozdíl mezi tím, když něco dělá profesionální kuchař a nula, co viděla vařečku poprvé v lednu tohohle roku. Nechci si zkazit vzpomínku a Romana a na jeho jídlo tím, že ho pokazím. Zapomněl bych tu chuť... A to nechci.

Jedna stará známá mi jednou řekal, že mám vlastnost, která mě jednou zničí. A to je ta, že upínám k lidem, kteří nikdy nebudou mými blízkými a ani přáteli. Řekla mi to poté, co o mně učitel řekl, že jsem chytrý, a že to, co o mně tvrdí učitelka přírodopisu, je hloupost. Ten učitel mi byl po zbytek základky modlou a ona mě na tohle upozornila. Že mě to zničí... Jednou. Nejdříve to byl ten učitel, protože mi řekl, že jsem chytrý, poté syn trenéra, který zase řekl, že mám nadání na krátké tratě a mohl bych v nich být dost dobrý. A pak Roman, který mě pochválil a řekl, že musím mít nějaký ten talent.

Nevím... Kdyby mě učitel ze základky viděl teď, asi by souhlasil s učitelkou přírodopisu.
Kdyby trenérův syn viděl, jak jsem dopadal v závodech, asi by uznal, že nikdy v krátkých tratět nebudu dobrý.
a kdyby Roman viděl, jak vypadala má první uvařená jídla, pochopil by, že to není talent, ale zkrátka jenom pouhé opakování toho, co jsem už dělal předtím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. září 2016 v 22:55 | Reagovat

Hm, těch pochval prostě za ten život bylo málo a proto se upínáš k těm, kteří tě pochválili.
Na ja, ale co když ti lidé měli pravdu? Nejsi hloupý, jsi dobrý na krátké tratě a máš talent pro vaření. Protože každý něco má.
Četla jsem tvé předchozí články o škole, poměrech doma a té výjimečnosti, která je u vás v rodině strašně moc důležitá, ale cesta je pro některé z nás prostě trnitá. Tak to je.

Nevím, jsi typ, který sice kde co vyslechne, ale řídí se vlastní cestou, to mi připomíná jeden charakterní typ, pošlu ti jeho charakteristiku-https://cs.wikipedia.org/wiki/ISTP nepoznáváš se v něčem- aspoň trochu? Není to vůbec dokonalé popsání, ale myslím, že když se člověk hledá nebo neví kudy kam, musí se nejdřív trochu poznat a někam se zařadit. Na tvém místě bych to zkusila způsobem, jak to říkají statistiky- vykašlat se na nějaké cítění a ostatní. Řídit se jenom podle zařazení a tabulek, když ti to nepomůže, tak aspoň se zabavíš.  Nom, ale už zase radím. Nechám toho :-D

S Romanem to byla určitě dobrá zkušenost. To, že bys to jídlo třeba pokazil, neznamená, že bys musel okamžitě zavrhnout to, co jsi s tím člověkem pociťoval.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama