Ahoj

2. srpna 2016 v 23:45


Moji rodiče mi dali jméno Klára, ale já ho nenávidím a všichni tvrdí, že se ke mně nehodí.
Narodila jsem se v prosinci krátce před Vánoci, máma o mě říkávala, že jsem byla jejím nejkrásnějším dárkem, ale už mnoho let to neřekla. Na mé narozeniny se pravidelně zapomíná, a když ne, slaví se společně s Vánoci.
Mám tři bratry a nevlastní sestru.
Nesportuji, nevěnuji se hlouběji žádnému koníčku a ani nechodím ven.
Uzavřela jsem se do sebe poté, co jsem si prošla šikanou od těch, které jsem původně brala jako přátele.
Mám ráda Rockovou hudbu.

Lži. Nic víc než lži...


Říkám si už mnoho měsíců Maro. Maro v překladu znamená "já sám" a pevně věřím, že to jméno je to, co ke mně sedí.
Nikdy jsem neměl oslavu narozenin s přáteli. S rodinou ano, pokud se počítají ty Vánoce, ale nikdy jsem nepoznal, co je to, když vám poblahopřejí přátelé. Není to kvůli tomu, že bych se nesnažil tu oslavu mít, snažil jsem se, ale zůstal jsem sám. Kdo má totiž čas o vánočních svátcích na někoho, kdo sám nikdy nepřijde na vaší oslavu, protože se tam bojí?
Mám jednoho bratra, který by za mě dal ruku do ohně a dva další, kteří mě vlastně neznají, nevlastní sestra je mi sokem o lásku mé vlastní matky.
Miluju čtení o jiných světech, protože nedokážu uznat, že je náš svět zajímavý. Miluju sledování anime a čtení mangy, protože je to pro mne zkrátka nádherné. Miluju psaní, píšu si dlouhé i krátké příběhy a doufám, že jednoho dne vydám knihu, kterou si někdo oblíbí, kterou někdo pochválí nebo řekne: "líbila se mi."
Uzavřel jsem se do sebe poté, co mi bylo mnohokrát řečeno těmi, které jsem miloval, abych držel hubu. Byl jsem poměrně upovídané dítě, ale oni chtěli, abych mlčel, tak mlčím, a když mám chuť mluvit, opakuji si dokola text jedné písničky, dokud mě chuť po mluvení nepřejde. "No one needs to hear your words."
Je mi jedno, jakou muziku poslouchám, pokud v textu vidím něco, co pro mne má smysl. Někdy poslouchám takové věci, za které by se mi jiní vysmáli, protože to už nejednou i udělali.


Nejsem oblíbený člověk, pravda. Snažil jsem se, aby mě lidé měli rády, ale výsledek byl zcela opačný. Ve svých jedenácti, když jsem zmlknul na přání mé rodiny jsem se sám sebe zeptal: "Jsem já vůbec dobrý člověk, když na mě stále křičí?" a odpověď zněla, že nejsem dobrý člověk. Začal jsem se tak brát, nesnažil jsem se chovat k lidem přehnaně mile nebo nijak příjemně, choval jsem se tak, jak mi to vyhovovalo - odměřeně. Přestal jsem se snažit o vybudování hloubějších vztahů s lidmi, které jsem si určil jako... nepotřebné pro můj život. Ztratil jsem pár přátel svojí chybou, ale také jejich chybou a nakonec jsem si zůstal tak nějak sám s lidmi, které znám pouze přes internet, ale stačí mi to s nimi. Můj děda mi vždycky říkal, že kam šlápnu, tam sedm let tráva neroste a měl pravdu. Jsem smolař, vše rozbiju, nejsem v ničem výjimečný nebo lepší než ostatní, jsem vlastně podrůměrný ve všem, co kdy začnu dělat. Ale stejně většinu těch věcí ještě dělám, i když bez viditelného výsledku, i když se snažím více než ostatní. Smířil jsem se s tím, ale ještě jsem se s tím nesžil, na tom teprve pracuji. O své osobě bych asi neřekl nic pěkného, protože mnoha dobrými vlastnosmi neoplývám. Vlastně žádnými. Vlastně bych řekl, že sedm smrtelných hříchů (Pýcha, Lenost, Obžerství, Závist, Vztek, Žárlivost a Chamtivost) jsou mými věčnými společníky. Dobře, možná ta pýcha mi chybí, ale ostatní jsou mými věrnými společníky.
Nevím, co chci dělat jako dospělý, je mi to vlastně jedno. Chci jenom to, abych žil a nepřežíval, jako to dělám nyní ze zoufalství. A také chci, aby jednou má rodina pochopila a respektovala to, co mi nedávno řekl táta. Pamatuji si přesně, co mi řekl. "Je to zvláštní. Dříve tu byl jeden strom na celém svahu, ale pak se rozmnožil a každý jeho potomek je jiný. Tenhle má plody malé, tamten zase velké a ten vedle něho je nemá fialové ale žluté. A stejně chutnají všechny dobře." Mluvil dál, přirovnal sebe a nás (své děti), k těm stromům. On je ten první a my jsme jeho potomci, všichni jsme jiní, ale přesto chutnáme dobře, i když jeden z nás má plody nažloutlé, druhý fialové a ten třetí takové žlutooranžové. Myslím, že já jsem ten strom s malými fialovými plody. Proč přesně si to myslím nevím, ale sedí mi ke mně, alespoň mi to tak přijde.

Jsem strašlivý pesimista, ale vážně něuvěřitelný. Jsem odpadlík, pro sebe samého jsem nula bez šancí, ale stále se snažím. Další šanci si dávám v září, ale jestli neuspěji, tak netuším, co budu dělat. Nemám žádný náhradní plán nebo zadní dvířka, tentokrát už ne, je mi tedy jasné, že jestli neuspěji, je konec. Zklamu je. Zklamu ty, kteří do mě dali poslední naděje a hlavně zklamu sebe.
Přiznám se, že za poslední rok a půl mě mnohokrát přepadla myšlenka na sebevraždu. Na to, jak to udělat, kde to udělat, kdy to udělat, co napsat na rozloučenou. Setkal jsem se se sebevraždou v mém blízkém okolí před pár lety a přišlo mi to hloupé, ale postupem času mi to přišlo více a více logické. Ale začal jsem si všímat toho, co se dělo s těmi, kterým ta osoba odešla. Dva lidi to neuvěřitelně zničilo. Matka té dívky začala pít. Ráno vstala, otevřela si láhev a pila. A skončila až ve chvíli, než si šla lehnout. A bratr té, která si sáhla na život? Drogy. Tvrdé drogy. A tak mě napadlo, když jsem tyhle dva sledoval: "Udělali by to také?"
Mou smrtí by máma přišla o jedno ze dvou dětí, které přivedla na svět. Zníčilo by jí to. Udělala toho pro mě neuvěřitelně moc, a i když nademnou už láme hůl, tohle by nikdy nepřekousla. A co můj bratr? Když jsem byl menší, vždycky mě bránil před těmi, kteří byli větší a silnější. Když jsem se narodil, byl jsem pro něho nejdříve... sestrou, i když jsem se tak nikdy nechoval, ale on mě přesto bránil, pokud to bylo v jeho silách. Nesnesl bych pomyšlení, že bych mu ublížil, kdybych si život vzal.
Tihle dva lidi se mi vybaví pokaždé, když na sebevraždu pomyslím. Život mě nebaví, bojím se, že mě lidi nikdy nepřijmou, že se nikdy nezačlením, že nenajdu smysl života, ale oni mi to všechno kazí. Svým způsobem je nenávidím a nebýt jich, už tu nejsem.


Abych to vše zkrátil...

Ahoj,
jsem Maro. Rád poslouchám muziku, sleduji anime, čtu mangu, ale i normální knihy, rád píšu povídky všemožného druhu. Dokážu hodiny ležet v posteli bez toho, abych cokoli dělal, ale stejně tak dokážu hodiny chodit sám po venku, aniž by mi kdokoli chyběl. Bojím se pavouků a psů. Miluju kočky, hvězdy, tmu, bouřku a zimu. Mám problém kolikrát s udržením emocí, mění se jako na horské dráze a proto si často pro sebe šeptám: "I'm okay". Vyhýbám se lidským dotykům, protože se cítím jako vězeň a stejně tak nemusím oční kontakt, ale člověk mi obecně v mé společnosti nevadí.
A ty jsi?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellie H. Ellie H. | Web | 3. srpna 2016 v 18:56 | Reagovat

Ahoj,
Já jsem Eliška. Většina lidí mě vidí jako holku neustále veselou či naštvanou, zahloubanou v knihách nebo ponořenou do tónů hudby. Pravda je však taková, že doma většinou neposlouchám hudbu, ani nečtu. Jen sedím.
O prázdninách se ze mě stala melancholička. Mám ráda filmy, které mají hluboké myšlenky, knihy s hlubokými myšlenkami, a vůbec všechno, co je s myšlenkami tak hluboko, že bych se v tom mohla utopit.
Píšu všechno možné. Dělá mi ovšem problém dokončit dílo.
Nesnáším pavouky. Jsem introvert a mírný asociál.
Lidé říkají, že neumím skrývat své emoce. Kdybych je však neskrývala, poznali by mou maličkost.
Ráda tě poznávám.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 10. srpna 2016 v 18:13 | Reagovat

Ahoj, já jsem Naoki.
Svoje pravé jméno ti neprozradím a to jen proto, že bys byl další, kdo by nevymyslel na mé jméno zdrobnělinu a oslovoval mě celým jménem, jak to dělají i mí nejbližší, přestože není těžké na mé jméno vymyslet zdrobnělinu. Ne, že bych své jméno nesnášela, ale nepůsobím přece tak vznešeně, aby ke mně bylo hovořeno tak chladně.
Stejně jako ty, si musím spoustu věcí vybojovat a vyprodukovat mnohem víc námahy než ostatní i když to končí daleko hůř než u těch, kteří někdy nehnou ani prstem. Nenávidím se za to, protože jsem perfekcionista ale nevzdávám se.
Ráda se koukám na dobrá anime a čtu roztomilé mangy. Ale snažím se distancovat od pojmu otaku, protože mě to začíná urážet a já se chci od této skupiny distancovat. Proto jsem fanoušek kreslených japonských seriálů a černobílých japonských komiksů, které se čtou zprava doleva.
Mám nejvzácnější charakter ze všech šestnácti charakterních typů MBTI. Proto si spřízněné duše hledám velmi těžko. Jsem introvert s extrovertním myšlením, což mi dost často ubližuje, protože kdyby nebylo té ostýchavosti mám asi mnohem lepší život než teď.
V čem vynikám? V ničem, protože vždycky se najde někdo, kdo je lepší. Umím ale lidi vyslechnout, často se mi svěřují. Pomáhám je zbavovat bolesti. Kdo mě ale poníží, toho jsem schopna zlomit a velmi mu ublížit. Přátele jako takové nemám, neváže mě k nim láska, ale hodnocení. A kdo mě bez vysvětlení ublíží, toho ohodnotím hůř- a protože nezapomínám, už nikdy se z toho nevyhrabou a nezůstanou na mém výslunní.
Pavouky mám ráda, mám ráda kočky a vlastně vše živé až na jisté výjimky. Bojím se sršňů i když nebezpečnější jsou vosy- jsou stále nervózní, sršni jsou klidnější dravci, ale když tě bodnou čtyřikrát, může to znamenat i tvůj konec.
Ráda tě poznávám.

Mimochodem, ten přístav co máš jako design jsem mívala jako tapetu ;)

3 Pola Pola | 11. srpna 2016 v 17:31 | Reagovat

Ahoj,
já jsem Pola, ale poslední dobou používám raději svoji novější přezdívku, a to Nibenwen. Je to z quenijštiny (elfského jazyka). Mám totiž hrozně moc ráda Pána prstenů a elfy a elfštinu bych se chtěla někdy naučit.
Upřímně, tenhle článek jsem četla už před nějakou dobou a od té doby se snažím napsat nějaký smyspluplný text o sobě. Aby byl zajímavý, něčím výjimečný, abych nějak zaujala... ale pak jsem si uvědomila, že já asi nejsem ničím výjimečná. Jsem tak průměrná, jak jen to jde. Jsem průměrně vysoká, mám průměrnou postavu, průměrně dlouhé hnědé vlasy, jsem z průměrné rodiny, mám průměrné zájmy... jen ve škole jsem byla spíš podprůměrná. Taky nemám nic, v čem bych byla lepší než ostatní. Opět ten průměr... Vždycky byl, je a bude někdo lepší než já. Ve všem. Tu svojí průměrnost na sobě nesnáším. Proto se občas snažím nějak vyčuhovat. Třeba teď si půlku vlasů barvím na červeno. Ale jen půlku, na celou hlavu nemám odvahu. Snažím se občas chovat nějak zvláštně. Aby ostatní řekli "jo, to je ta co xxx", ale spíš působím afektovaně. Protože přirozeně mi to nejde. Já vidím ostatní lidi jako nějak výjimečné, ale sebe samu vidím jako nijakou...
Baví mě balet, mám ráda starší hudbu a superhrdinské filmy. Ale i takové ty psychologické, dramatické filmy, které mají co říct. Ale moje nejoblíbenější filmy je trilogie Pána prstenů, jak už jsem naznačila.
Taky se bojím pavouků. A taky všech různých nemocí, třeba občas se bojím, že se prostě jednou ráno probudím a neuvidím nebo nebudu cítit nohy.
Ráda tě poznávám, Maro.

4 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 3. prosince 2016 v 0:12 | Reagovat

Hojky
Som Hrobárova Dcéra
V skrátenej verzii Hrobárka a nie som divná, len nezaškatuľkovateľná. Z každej škatuľky mi trčí nejaká časť tela, tak som sa na to vyprdla a žijem si bez.
Milujem život a všetko pekné. Som introvert ale na krátky moment dokážem pôsobiť ako extrovert. Mám rada čas strávený sama so sebou a rada sa túlam svojim vnútorným svetom alebo sa schovávam v Myšlienkovom Paláci.
Väčšina ľudí mi nerozumie.
Aby som nezabudla, páči sa mi štýl tvojho písania a tvoj blog. :-P
A nemám rada ľudí vo svojej komfortnej zóne, ktorá je prekvapivo veľká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama