Víte, co je vtipný?

17. července 2016 v 23:42

Prakticky celej můj život je vtipnej...
Možná ne vtipnej... Spíš směšnej.
Lidi z něho můžou brečet smíchy...
Nebo spíše brečet na d jeho groteskností.



No nic...
Tenhle blog "píšu" od konce října. Dalo by se říct, že ho píšu takřka celý školní rok. Měla jsem problémy ve škole už v prváku a v druháku se to ještě zhoršilo. V prváku jsem měla předměty, co mi šli. Čeština, biologie, angličtina a fyzika? Tse, moje nejlepší předměty, šlo mi to, bavilo mě to... rochu smutný, že to je všechno úplně jiný obor a nejde to nějak zkombinovat, abych to mohla studovat, noc nic...
Ve druháku jsem podělala i tyhle předměty. Češtinu jsem vyšla s hroznou trojkou, fyziku se čtyřkou, biologii s dvojkou (wau) a angličtinu jsem měla jednu chvíli taky na propadnutí, ale nakonec mám tu trojku. Ale ono je vlastně jedno, co mám z těch předmětů... Proč? Protože jsem propadla. Z čeho? Hm...
Chemie, němčina a matika. Je to ironie, ne? Chemie se bratříčkuje s biologií, němčina s ájinou a češtinou a matika s fyzikou. Ale já přesto propadla ze... tří předmětů. Co o ze mně dělá? Nicku? Nulu? Asi jo... Nejsem nic. Třídní se mě zeptal, zda má smysl učit se na ty reparáty. Aniž bych odpověděla, tak řekl, ať na to kašlu... Že to stejně nedám. Že je to moc, že nejsem vhodná pro tu školu.
Co tím chci zase říct? Potřebuju se z toho všeho vypsat... Z celého svého života... Zase.
U nás v rodině musíte vyčnívat, abyste přežili... Jestli chcete žít, tak něco potřebujete. Bratr je první, to mluví za vše. Mladší bratr je chytrý, ten nejmladší je takovej sportovec. Já jsem se snažila být také chytrá, ale ten mladší mi to ukradl. Tak jsem sportovala... Ale byla jsem nicka ve sportu. Tak jsem se azse snažila být chytrá... Chytřejší! Ale dopadlo to tím, že jsem neprospěla. Táta to neví, heh... Máma se mnou nemluví, otčím se mi směje... Bratr se mi směje, sestřenice a bratranci se mi smějou, babička a děda mě nenávidí..!
U nás nikdo nikdy nepropadl... Až na mně. Jsem první... Není to nic super, je to děsný... o vědomí, že jsem horší než ostatní, že jsem... Nic. Nedokážu se už popsat jako člověk, nevidim se tak, vidim se jako nicku, pitomou nicku, co nic neumí.
Nejde mi už prakticky nic. Snažim se kreslit, ale to nemá hlavu ani patu. Tak píšu, ale ty mezery v gramatice jsou furt horší a horší. I když se tolik snažim. Dělám banální chyby jako třeba s/z a mě/mně... Je to normální? Nedávno jsem si šla zaběhat. Po kilometru jsem zastavila a nebyla jsem schopna pohnout se dál... Už ani běhat neumim. Všechno, co vezmu v práci do ruky, mi spadne. Doma narazim tak často do futer, že už jsou dokonce promáčknutý. Slova se mi antolik pletou, že se moje mluva už nedá považovat za češtinu. Vážně už čekám jenom na ten den, kdy zapomenu, jak se vlastně dýchá.
V zimě mi bude osmnáct... A já (prej) půjdu na novou školu... Do prváku. Heh. Smutné, ne? Budu chodit do školy s děckama, co budou o dva roky mladší. A i tam budu nicka... protože budu starší, hloupější, ošklivější, horší...
"Ale no tak, škola není konec světa."
Ale když vám je sedmnáct, tak je škola to jediný, co můžete dělat. Ani ty děti nemůžu dělat, když mám ksicht, jaký mám...
Vážně netušim, co řeknu otci. Až zjistí, že jsem propadla... Už pro něho taky nebudu nic znamenat. Ne, že bych teď něco extrémně znamenala, už tak jsem takový břímě, za který musí platit, protože si ho udělal.
Špatný na tom je... Já...
Měla jsem dvě kamarádky. Moc jsem je nepotkávala, ale přesto. Měla jsem je ráda. Ale jsou pryč. Už se nepřátelíme. Nejdříve jsme se vzdálily, protože ony mají přítele a já ne. Pak jsem šla na jinou školu a vzdálila se tak ještě více. A pak jsem na ně křičela. Protože mne přehlížely. A přátelství skončilo...
Dokonce i svýho stalkera jsem ztratila... Domácí zvířátko mi zemřelo. Už nemám vážně nikoho. Ani já se sebou nechci mluvit, odmítám se podívat do zrcadla a samomluva už také umírá. Všichni mně upoustili, ale já se jim nedivím. Také bych opustila někoho, jako jsem já. Dokonce i ta máma... Už nechodí do mého pokoje se slovy "jdi ven, pojď za náma, mluv s náma". Už jenom kolem mých dveří chodí nebo přinese jídlo. Nic víc. Asi mě už také nenávidí...

Víte, jak se někteří lidé pokouší o sebevraždu, protože volají o pomoc? Ve skutečnosti nechtějí zemřít, ale potřebují, aby si někdo všiml toho, co je trápí a pomohl jim? Aby je zachránil a dal jim alespoň najevo, že někdo ještě vnímá jejich existenci?
Tohle je mé volání o pomoc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Li Li | 27. července 2016 v 20:18 | Reagovat

Doufám, že není pozdě, chci ti pomoct. Můžeš se ozvat na atavia@seznam.cz

2 Ellie H. Ellie H. | Web | 1. srpna 2016 v 20:00 | Reagovat

Nechci zde posloužit jako nějaká vlhká fanynka, ale i o takovém volání o pomoc je písnička Camisado.
Selfi4321@seznam.cz
Kdybys někdy měla problém, ozvi se =).

3 Pola Pola | Web | 1. srpna 2016 v 23:34 | Reagovat

Stejně jako Li a Ellie - když budeš chtít si popovídat, tady je můj mail: nibenweb.ringwe@gmail.com

4 Pola Pola | Web | 1. srpna 2016 v 23:36 | Reagovat

[3]: jej, vlastně takhle :D faila.ringwe@gmail.com tenhle už fakt platí ;-) ach jo, to je trapas! :D aspon vidíš, že nejsi jediná, kdo je tak trochu mimo ;-)

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. srpna 2016 v 19:53 | Reagovat

Nicka rozhodně nejsi. Jen proto, že se ti nevede ve škole ani ve sportu, neznamená, že jsi nula. Navíc, na světě pobíhá plno lidí, kteří jsou "chytří" a sportovci. Takže ani nevyčnívají, protože je jich prostě moc.

To, že ti teď nic nejde, je situací, která nastala. Máš prázdniny na to, aby ses dala dohromady. S tím, že půjdeš možná do nové školy, si nic nedělej, plno lidí to takhle má, nebudeš jediná.

Nevím, jakým tónem ti to tvůj třídní řekl, ale možná že měl pravdu. Zkus si to nechat projít hlavou, co bys musela podstoupit, kdybys ty reparáty udělala a jestli by to nebylo náhodou ještě horší, protože čím jsi výš, tím je to těžší.

S rodinou je mi to líto, jak to máš, ale pokud jde o mámu, nevím, jestli nepřestala s tebou komunikovat, protože nedostávala zpětnou vazbu. Komunikace funguje jen, když jsou obě strany aktivní.

O sebevraždu se radši nepokoušej, když to nevyjde, bude ta situace ještě horší. Nikdy nevíš, jestli se to povede nebo ne. Jestli z toho třeba nebudou doživotní následky nebo tak. Do takovýho hazardu bych na tvém místě nešla.

Ostatní ti již nabídli pomocnou ruku. Udělám to taky
email: peinx@seznam.cz
anebo blogový facebook: Naoki-Keiko
Jak je libo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama