Bojim se,

14. června 2016 v 21:04
že sležu.
že nedostuduji.
že se to nezvládnu naučit.
že všechny zklamu.
že zklamu sebe.
že nikdy nebudu tím, kým chci být.
že všechno ztratím.
že nedodělám vysněnou školu.
že můj život bude... tragédie.

Jako malá jsem si vysnila život. Věděla jsem, co chci dělat, věděla jsem, kde chci bydlet, co chci v životě dokázat. Věděla jsem všechno. Byla jsem na sebe ohledně toho nehorázně pyšná.
Chtěla jsem být zubařkou, žít ve velkém městě, mít rodinu, cestovat a napsat za život alespoň jednu knihu, která by se lidem líbila.
Mohla jsem si tohle vysnít možná... V šesti letech. Pamatuju si, jak mi vždycky děda říkával: "Jsi chytrá holka. Jednou budeš doktorka, budeš úžasná!" a já mu věřila. Pak jsem však přišla do školy. Měla jsem jedničky, ano, ale v páté třídě jsem se chtěla přihlásit na nižší gympl. Šla jsem na přijímačky s přesvědčením, že uspěji, že na gymnázium budu chodit, že jsem vážně... chytrá. Ale pak, když přišlo vyvěšení výsledků, šla jsem ke dveřím gymplu a hledala své číslo. A ono tam bylo. Pod čarou.
Bralo se 29 lidí a já byla 31. "Nevadí," řekla jsem mámě. Uvnitř mě však něco umřelo. Začala jsem si myslet, že nejsem chytrá, že jsem nebyla schopná porazit alespoň ty dva lidi a dostat se na ten pitomý gympl. Kamarádky se tam dostaly, proč ne já? Poprvé ve svém životě jsem si začala myslet, že nejsem chytrá, že jsem... Něco míň. Začala jsem se tak cítit, jako nic.
Když jsem začala sportovat, tak jsem prohrávala. Když jsem se probojovala až do finále, tak jsem byla vždycky poslední. 9. místo vždy patřilo mému jménu. Dřela jsem jako nikdy, abych byla lepší a skutečně jsem se lepší stala. Další sezónu však mé jméno objalo pořadové číslo čtyři. Když jsem... Viděla, že na mistroství republiky, na závodě, kde jsem měla konečně šanci uspět, moje jméno je u "bramborové" medaile, něco ve mně zase umřelo. Byl to poslední rok, co jsem byla na základce a mohla soutěžit v té kategorii, pak jsem chtěla skončit, protože jsem se na to už necítila se školou. A skončila jsem s tím, že jsem čtvrtá. Byl to hnusný pocit. Vědomí, že kousnout se a přidat ještě trošku, tak konečně dostanu na krk medaili, po které toužím už léta. Nestalo se tomu tak. Trenér řekl: "Skvělá práce!", ale já slyšela akorát: "Tos nemohla přidat?!"
Potom jsem nastoupila na gympl. A to bylo definitivní rozloučení s osobou, která existovala. Chtěla jsem strašně studovat biologii a chemii, ale... V pololetí jsem zaslechla hlas chemikářky, která říká: "Jestli nezabreš, tak v pololetí propadneš." To samé řekla ještě učitelka němčiny, češtinář a matikář mi vyhrožoval, že mi dá čtyřku. Na gymplu jsem zase potkala staré známé. Ony měly... Tak krásné známky. Vše jim šlo, stále a ze mě se stal propadlík, co se mohl sebevíce učit, ale nic nedokázal. Nevim a netušim, jak jsem prošla do druháku, ale prošla jsem. "Já to dám, já projdu, já uspěju," nalhávala jsem si. Ale najednou jsem propadala zase z tolika předmět. Z chemie, němčiny, matiky, angličtiny a měla jsem namále s češtinou a dějepisem.
Pak jsem jednoho večera prostě... Skončila. Odešla jsem z toho gymplu a ztratila přátele.
Začala jsem s jinou školou. Je těžká, ano, ale je se zaměřením, které mě baví, ale...
Já se tak bojim. Je mi sedmnáct, jsem v prvním ročníku, jsem odpadlík z gymnázia, netalentovaný hlupák, co ztratil veškeré svoje sny až na to, že jednou vydá knihu, která se lidem bude líbit.
Bojim se od svých jedenácti neúspěchu. Sleduji svojí rodinu, mého tátu, který má práci, co ho baví s příjmem, o kterým jsem ani nesnila. Vidím strejdu, který je častěji v cizině a poznává, než je v Česku. Vidím babičku s dědou, kteří jsou... Inteligentní, talentovaní, mají titul, peníze, vlastní prostor, kde je nikdo neruší. Vidím mámu, co je spokojená, vidím svého bratra, co se sotva odstěhoval, začal pracovat a je šťastný. Vidím nevlastní sestru, co má ve všem jasno... Vidím mladší bratry, kteří jsou na všem lépe než-li já.
Nemohu si dovolit nedat školu. Budu nicka, nikdy nebudu moct dělat to, co chci dělat. Budu si připadat jako nicka v rodině, v životě...
Nejsem žádná zajímavá osobnost. Nejsem hodná, přátelská nebo odvážná. Jsem podlej srab, co má myšlenky na vraždy a pomyšlení nad sebevraždou. Nejsem chytrá nebo talentovaná. Pracuji ale tvrdě, jenže vždycky bez výsledku. Co je ironie? Moje "tvrdá práce" zcela odporuje tomu, co chci dělat. Nechci jít na věci tvrdou dřinou, ale mozkem, jako to dělá moje rodina. Ale já to neumím...
Neumim bojovat za to, co chci. když vidím, že mě někdo předběhl nebo je někdo lepší, tak prostě odejdu, protože si nevěřím, že ho překonám. Ano, vždycky bude někdo, kdo je v něčem lepší než já, ale to tak neuvěřitelně bolí...
Roky pracuji na tom, abych dosáhla vysněné medaile. Pak přijde holka. První závody ji porážím, ale jednoho dne... Byla lepší. A ani ne po půl roce měla medaili na krku a já slyšela to trenérovo "Skvělá práce!" přičemž se rozeběhne k té holce, protože to ona má tu medaili. Ona vždy byla lepší. Ona je... Taková moje laťka. Nikdy jsem v ničem nebyla lepší než ona. Nikdy... V ničem.
A bojím se ještě jedné věci. Neskutečně moc. Psala jsem to na blog nedávno. Já se necítím jako holka. Nikdy jsem se necítila. Mluvím o sobě však jako "ona", protože vím, že když jsem párkrát řekla "já jsem byl" nebo tak, tak na mě lidé koukali jako na nemoc. se sklopenou hlavou jsem řekla "přeřek..." a více to neřešila, i když vím, že jsem se nepřeřekla. Čeho se bojím? Že až jednoho dne na otázku mojí rodiny, kterou mi pořád pokládají ("Nejseš ty náhodou kluk?"), odpovím "ano", tak i pro ně budu nemoc. Pak už asi nebude mít smysl strachovat se, že neudělám školu, že zklamu nebo neuspěju. Protože všechno bude u konce a nebude důvod nadále být.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 depressionme depressionme | Web | 1. srpna 2016 v 13:32 | Reagovat

Každým tvým článkem, který čtu se děsím toho, jak máme stejné pocity...
Jsem mladší než ty, necítím se že bych "nebyla holka", ale čekám až ten pocit přijde.

2 Iva* Iva* | Web | 1. srpna 2016 v 16:32 | Reagovat

Ahoj :) Je mi to tak veľmi povedomé, šesťročné dievčatko, ktoré si vysníva svoj život....ja som si vysnívala že budem veterinárkou. Hrdo som o tom rozprávala dospelým a sledovala ich ohromené pohľady hoci nikdy nikto neveril, že to dotiahnem tak daleko. Mýlili sa....tak ako sa všetci mýlia v tebe. Čítala som čo si o sebe napísala a ak je to pravda, potom o sebe nemôžeš tvrdiť, že nevieš bojovať za svoje sny, toľko krát si sa zdvihla zo zeme, aby si to skúsila znovu. Niečo ti poviem, a je mi jedno, že to znie ako prázdna fráza opísaná z motivačnej knihy, práve takto sa formujú víťazi!Všetku svoju energiu dávame do neúspechu, nikdy nebudeš v ničom dobrá ak tisíc ráz nespadneš a tisíc jedna krát sa postavíš. Nikdy sa nesmieš pustiť svojho snu, drž sa ho zubami nechtami, ak nezvládneš jednu cestu, nájdi si inú, život prináša mnoho možností, nemusíš si vyberať to, čo by si vybrali iní. Nakoniec aj tak zostaneš sama...sama so svojim snom.  
Sny sa môžu splniť ak za ne budeme bojovať. Ja...naozaj viem ako sa cítiš. Dôverne poznám samotu a nebudem ti písať že jedného dňa prejde, chcem ti napísať len toľko že ťa chápem a nemusíš s ňou toľko bojovať :)
Držím palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama