Ano...

1. června 2016 v 18:45
"I'm frozen by the fear in me."




Mnohokrát, vážně mnohokrát jsem tady zmínila to, že můj táta mě nebere za holku. Mám tři bratry, sedm bratranců, mnoho vzdáleného příbuzenstva pouze mužského pohlaví a jediná žena, která se narodila v mé rodině v minulém stoltí jsem byla pouze já a dědova sestra. Ta je však už po smrti. Jsem jediná, která nese to příjmení a zároveň se s ním narodila.
Odjakživa jsem si hrála tedy s klukama, vyrůstala jsem s nima a jelikož mám bratrance jen o dva měsíce mladšího a bydleli jsme přes ulici, tak jsme spolu byli furt. Neustále jsme si hráli spolu nebo ještě s jeho bratrem, který je mladší o dva roky. A ve školce? V naší třídě byly čtyři holky. Já, jedna, co se mnou později šla do školy a dvě, co šli do jiné třídy na stejné škole. S nima jsem si však nedokázala hrát. Jedna si jenom kreslila a u toho já nevydržela. Dvě si hrály stále s kuchyňkou a s tou si mohly hrát pouze dvě děti. Takže jsem zůstala na pospas kluků a bavilo mě to. Dodnes si pamatuju, že ve školce to vždycky bylo jenom: Já, Ondra, Martin a Lukáš. Nikdo jiný. Hráli jsme si většinou s nějakýma skládačkama nebo plyšákama a venku jsme se houpali. Nedá se říct, že by mě nějak dohnali k hraním s autama a já prostě byla holka, co si hrála s klukama. Ani bratranci a bráchové ne. S těma jsem hrála na schovku a tak.
Podle mámy jsem už ve třech letech začala protestovat, že nebudu nosit růžovou, šaty a že nechci ani česat žádné copy nebo culíky. Následně mě ze vzteku ostříhala na mikádo a šaty mi přestala nutit, protože to se mnou prej nikam nevedlo. Jo, vždycky jsem byla neuvěřitelně tvrdohlavý a uřvaný děcko. A jsem vlastně ještě teď, když jsem takřka dospělá.
Celý život jsem prožila v džínách, kraťasech a tričkách. Dokonce jsem si šla kolikrát i pro pitomý vysvědčení v těch kraťasech...
Nikdy jsem nenosila naušnice. Vadí mi.
V mých sedmnácti jsem si na tvář nenanesla nic, co by mě mělo "zkrášlit".
Když jsem si před pár lety musela na strejdovu svatbu oblést šaty, bylo mi špatně. Přišlo mi, že jsem před všemi nahá, že jsem ta, které se všichni smějí. Od té doby jsem šaty nevytáhla ze skříně.
Na mně nikdy nebylo nic holčičího, ani se o to nesnažim. Lidé to říkají, že jsem jako kluk, že jsem se tak měla narodit a já mlčím. Nebo se ohradím, ať mlčí, že mě jejich kecy nezajímají. A hlavně mého táty, který říká: "Já mám čtyři syny!"
Vždycky jsem se tvářila, že jejich slova nevnímám, neodpovídala jsem na jejich otázky, pouze jsem otáčela hlavu do strany, abych se na ně nemusela dívat. Jednou jsem dokonce odešla.
Vadilo mi, že to říkají ostatní, protože já sama to moc dobře vím. Nejsem holka, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Jako malá jsem chtěla být kluk a chci být klukem i teď.
Byla bych tak šťastnější, spokojenější, život by se obrátil k lepšímu. Přiznala jsem sama sobě tenhle fakt před několika měsíci. Chvíli jsem se snažila být holkou, ale bylo mi to nepřirozené, tak jsem to vzdala. Pak jsem si uvědomila tohle.
Ale co můžu dělat? Co můžě dělat někdo, jako jsem já? Moje rodina je tak... Uzavřená jiným. Všichni musíme být podle stejného měřítka, nikdo nesmí vybočovat, nikdo nesmí být jiný. V generaci naší rodiny, kam jsem se narodila i já, je nás mnoho. Mnoho různorodých děcek a co je to, čeho se všichni dospělí bojí nejvíce? Že mezi náma bude někdo homosexuální. ohrnují nad tím nos, odmítají ty lidi respektovat nebo přijmout. Nejsou schopní přijmout nikoho, kdo je jenom trochu jiný než ostatní.
Jak bych mohal za nimi přijít a říct, že nejsem psychicky ten člověk, co se narodil? Že se prostě cítíim... Jiná?
Možná si někdo řekne: "Tak až se tě zase příště zeptaj, jestli náhodou nejsi kluk, tak řekni jo, ne?"
Ale tohle nejde. Podám menší příklad. Babička se zeptala, jestli mám tetování. Řekla jsem, že ne. Ona opáčila: "A chceš?" Já odpověděla, že chci. A ona se smála. Ne šťastně, spíše s opovržením proti potetovaným lidem.
S tímhle by se smáli také. Mysleli by si, že si z nich dělám zase srandu. Nikdo by má slova nebral vážně. Protože je nikdy vážně nebrali a za celé roky nepochopili, že to mlčení na tu otázku znamená, že na ně tiše a nevědomky volám "ANO".


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 1. srpna 2016 v 19:01 | Reagovat

To mě mrzí... myslim ale, že až se osamostatníš, mohla bys s pravdou vyjít ven, protože už bys na nich nebyla závislá a do toho, jak se cítíš, by jim bylo houby. Vlastně je to tak i teď, ale chápu, proč s tím nechceš vyjít najevo.
A ještě - jaké tetování bys chtěla? :)

2 Ellie H. Ellie H. | Web | 1. srpna 2016 v 20:06 | Reagovat

Šaty jsou zlo. Naposledy jsem je měla na sobě na začátku června. Sahaly mi pod kolena, a i tak jsem se cítila strašně odhalená. Mále jsem se rozbrečela na veřejnosti, protože jsem si připadala nemožně.

3 smartly smartly | 28. října 2017 v 19:48 | Reagovat

To ja zas vôbec netuším "na koho" vlastne som. Niekedy na baby, niekedy na chalanov, niekedy na oboch a niekedy na nikoho. Sám pred sebou nejaké pohlavie alebo orientáciu vôbec neriešim, proste ako to cítim tak to mám a škatuľky prenechám tým, ktorí radi škatuľujú a zjednodušujú. Ale pred rodinou, staršími a všeobecne ľuďmi ktorí by ma nepochopili hrám úplne normálneho chalana aj človeka (a tých nenormálností tam ešte je) a ide mi to dobre, nikto nič netuší. A tak mám pokoj: tí čo majú vedieť vedia, tí čo nemajú vedieť nevedia. Najdôležitejšie je, aby si sa akceptovala ty sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama