Lidé jsou moje televize

12. května 2016 v 21:43
Mám své přesné trasy. V půl šestý odjíždim do školy vždy stejným autobusem a skoro vždy se stejnými lidmi, co jedou do práce nebo do školy. V druhém městě jedu autobusem v 7:20 a opět se skoro stejnými lidmi (minimálně tam je pár jedinců, co pojede zkrátka vždy). Ve škole jsem se svou třídou, s učiteli, v jídelně také se stejnými lidmi, co mají pauzu na oběd s námi. Ze školy jezdím v 14:50 a opět se stejnými lidmi.
Když s těmi lidmi jezdíte pár měsíců nebo s nimi zkrátka trávíte čas, aniž byste s nimi mluvili, tak o nich zjistíte docela dost věcí. Pokud se díváte. A to já dělám, protože to miluju.


Možná si řeknete, že jsem šmírák, ale nepřipadám si tak. Hledím si svých věcí, ale občas zkrátka sklouznu k člověku, kterého potkávám každý den v autobuse, sleduju ho a přemýšlím, co je zač, jaké lidi má rád, jaké jsou jeho záliby, práce, co studuje, co ho baví, co nemá rád.
Třeba náš třídní. Máme ho na tři předměty, takže ho potkávám poměrně často. A jelikož sedím v první lavici, tak na něho velmi dobře vidím. Má takový svj drobný... zvyk. Možná by to šlo nazvat tikem. Ale přibližně každých pět minut se pravou rukou letmo dotkne snubního prstenu, aby se snad ujistil, že ho neztratil, že tam furt je, že má ženu a nejspíše i rodinu. Skoro furt se mračí, asi to bude tím, že ho zkrátka štveme. Ale když jsme výjimečně hodní nebo se nám třeba povede písemka, tak mu na tváři začne hrát takový zvláštní úsměv. Ani moc nejde popsat, ale zkusim to. Jsou falešné a upřímné úsměvy. Ty falešné vypadají zkrátka... No nepřirozeně. Člověk roztáhne koutky, ukáže zuby a směje se pouze pomocí rtů, ale ne očí. Učitel se usmívá takhle, ale dokáže tam do toho zapojit i úsměv v očí, ač jeho úsměv stále vypadá, jako kdyby něco skrýval. Někdy mi přijde, že v sobě skrývá nějakou bolest. Že se chce usmát, snaží se, ale kvůli něčemu prostě nemůže.
Třídní také rád čte. Všimla jsem si toho, když jsem byla u něho v kabinetě. Jedna knížka byla na stole otevřená a pár jich měl v poličce. Bere si knihu do třídy, když píšeme písemky a čte si. Občas se rozhlédne, zda neopisujeme a čte si dál. Jsem ten typ člověka, co odpoví na otázky ihned, protože už po chvíli nic nevymyslí. Takže se rozhlížim po třídě, ale abych nebyla obviněná z opisování, tak musím koukat jen před sebe - na učitele. Sleduji, jak si čte a všímám si toho, že dělá to, co dělám i já. Když vidim lidi číst si, tak jsou jejich tváře kamenné, ale on se mračí, usměje se na jeden koutek, nahrbí obočí, zkrátka... Žije tu knihu a ty slova. Podle titulů knih jsem poznala, že má rád sci-fi, kybernetiku a thrillery. Občas mě rozesmívá, když se v jedné chvíli mračí, pak nechápe a listuje knížkou dozadu, aby pochopil.

A pak je tu třeba žena z autobusu. Protože ti lidé, co tím autobusem jezdí často, mají už svá vyhraněná místa, tak se mi vždy povedlo, že jsem seděla šikmo od ní. Všimla jsem si, že si prakticky celou cestu píše s někým SMSky. Vždy, když odemykala mobil, tak měla na uzamykací ploše, obyčejné ploše, i pozadí SMS fotku nějakého muže. Stejně jako jí, i jemu mohlo být asi třicet pět let. Usmívala se, když si četla jeho SMS a s úsměvem mu odpovídala. Když vystupovala, tak na ní ten muž vždy čekal na zastávce. Nejdříve se políbili, když vystoupila z autobusu, vzal jí tašku, chytli se za ruce a šli do domu.
Takhle to bylo pár měsíců, pak jsem si všimla, že SMS už nepíše. Jenom poslouchá muziku a čeká, kdy dojede domů. Pak vystoupila, držela svojí tašku a šla sama domů. Řekla jsem si, že asi dneska zkrátka nemohl. Ale další den šla opět sama. A další. A další... Už jsou to tři týdny, co pro ní nepřišel a ani si s ním nepíše. Náhodou jsem dnes zahlédla její telefon, když přepínala muziku. Na zamykací ploše fotka nějakého lesa s nápisem a na pozadí telfonu stejně tak. Rozešli se? napadlo mě. Přijde mi to tak. Ta žena se vždy usmívala, ale najednou je... Zamlklá, bez úsměvu, v autobuse sedí bez života. Nikdo pro ni nechodí, nepolíbí ji, když vystoupí z autobusu a nevezme jí tašku.

Už docela dlouho takhle pozoruju lidi. Na zastávce, ve škole, v autobuse, prakticky kdekoli. Ráda hádám, co se s jejich životy děje, i když mi do toho nic není, jenom... Je to pro mě způsob, jak na chvíli vypnout mozek.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 1. srpna 2016 v 18:53 | Reagovat

To taky občas dělám. Řikám si, co jsou ty lidi asi zač, co prožili, jaký mají trápení... je to zajímavý.
Z tvýho vyprávění je mi tý ženy z autobusu líto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama