Ráda bych...

27. února 2016 v 18:14
Někde ve mně se dere na povrch zvláštní touha a potřeba. Potřeba někoho uhodit a touha po tom, aby někdo uhodil mě. Ale ne tak, abych někomu dala facku případně on mě, ale taková ta rána, kdy si prokousnete tvář a vaše ústa zalije krev. Rána, kdy někomu přerazíte on a spustí se krev. Taková rána, která zanechá škody na oběti i útočníkovi. Nevím proč, ale líbí se mi to. Jako malá jsem se rvala a furt. Vždy jsem však byla ten útočník, co vyšel maximálně se škrábanci, zatímco ten druhý byl ten, komu tekla krev.
Asi nedokážu přesně určit, kde se tahle potřeba ve mně vzala. Máma, táta (vlastně kdokoli) mě vždycky uhodil "výchovně" a vždy to byl jenom pohlavek, který jsem sotva cítila. Nebylo to tedy nic, co by mě dokázalo naštvat a ani mě to nebolelo. Zda mě táta uhodil dvakrát, že jsem tu bolest cítila ještě dlouho poté? Asi. Vícekrát to být nemohlo, ač jsem udělala docela dost špatných věcí. Ale mnohokrát se mi stalo, že ve škole při tělocviku, jsem zakopla, sjela po štěrku (obvykle při běhu), sedřela si kolena do krve, ale nevnímala to. Zkrátka jsem běžela dál, ač mě kolena nesmírně pálila a krev mi stékala po noze. Líbilo se mi to... Vždycky. Ta bolest, ta krev, ten pocit. Ale vadili mi ti lidé, co o mně měli přehnanou péči. Jednou mi při basketu spolužačka nalomila nos, když mi chtěla přihrát míč, ale já uklouzla a schytala to do obličeje. Okamžitě se mi spustila krev z nosu a prokousla jsem si ret. Nevadilo mi to, líbilo se mi to.
Jindy jsem zase jela s tátou na kole, dostala smyk v zatáčce, dost ošklivě spadla, vyrazila si dech a poté ještě jela kousek po štěrku. Kalhoty jsem mohla hned vyhodit, celá pravá noha od stehna až po kotník zakrvácená, pravý bok a ruka ve stejném stavu. Hlava v neskutečném třesu a nemohla jsem popadnout dech. Táta jel předemnou a netušil, že jsem spadla. Má reakce byla prostá. Zvedla jsem se, i když dva turisté šíleli a chtěli volat horskou službu. V klidu jsem řekla, že je to v pořádku, zavolala jsem tátovi, řekla, že jsem spadla a ať na mě počká dole, že ho dojedu. Je jasné, že jakmile mě viděl, tak cesta nabrala směr k autu a posléze do nemocnice.
Odběry krve? Nikdy jsem neposlechla to "nekoukej na to". Naopak musím sledovat, jak se zkumavka plní mojí krví. Je na tom něco zvláštně pěknýho.
Jednou máma potřebovala vzorky nás všech v rodině kvůli zjištění krevní skupiny. Problém bylo, že nebyla schpná vzít do rukou teplé zkumavky svých dětí a odnést je do laboratoře. Udělala jsem to tedy já, protože... Ty zkumavky krásně hřály v tom prosincovém dni.
Častokrát se doma říznu, protože neumím krájet. Netrápí mě to. Je to zvláštně pěkný.

A s tí, že bych nejraději byla uhozena a někoho uhodila. Kde se ta potřeba ve mně bere netuším, ale líbí se mi to. Možná mi mlácení lidí chybí, ale možná mi chybí pocit bolesti v kloubech, když jsem někoho silně udeřila. Vadí mi absence omlácených kloubů a mlácení do zdi není to samé. A taky mě už dlouho nikdo neuhodil... Chybí mi to. Třeba, kdyby mě někdo uhodil, tak bych nebyla takový parchant, jako momentálně jsem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 29. února 2016 v 16:44 | Reagovat

Možná se fyzickou bolestí snažíš přebít tu psychickou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama