Řev

14. ledna 2016 v 20:14
Nenávidím na dni pouze jednu věc. Není to ráno, protože vím, že začíná nový den a já se bojím toho, co mě čeká. Není to noc, protože vím, že jsem zase o den blíže ke smrti. Není to dopoledne, protože musím sedět ve škole. Nenávidím ty chvíle, kdy musím přijít domu.



Už několik let s námi bydlí mámin přítel s jeho dcerou, která je mladší než já. A jelikož mám staršího bratra, tak jsem prostředním dítětem. Ten, kdo tím dítětem je, ví, co mám teď na mysli. Prostřední musí najít ty nejzvláštnější věci, které by ho udělali alespoň trochu odlišným od jeho sourozenců. Zatímco ten starší může dělat cokoli, protože je nejstarší, tak prostední nemůže, protože je moc malý. Ale jakmile je na onu věc starý i on, tak může i nejmladší, protože je přeci nespravedlivé, aby mohli dva, ale třetí ne. Pro jistotu uvedu takový příklad ze života. Několik let jsme jezdili do jednoho kempu v Chorvatsku. A na moři byl takový... Skákací hrad, který vedl do vody. Bratr tam chodit mohl (bylo mu třináct, mně osm a nevlastní sestře čtyři). Ale já nemohla, protože jsem byla samá. Sám tam mohl chodit od deseti let. Po dvou letech jsem si myslela, že tam mohu také a mohla jsem. Bratr s námi ten rok nejel, protože měl lepší plány. Jakmile jsem mamce řekla, že chci jít na ten skákací hrad, tak mi bylo řečeno jediné: "Vem i sestru." (Nesnášim, když ji nazývají mojí sestrou... Není to moje sestra). Proč jsem ji měla vzít, když jí bylo teprve šest? Já tam mohla až od desíti (bratr nevim od kolika), ale ona mohla dříve. Měla jsem jít s ní, hlídat ji, ale já nechtěla. Cítila jsem se, jako by mi někdo dal hokejkou přes týl. Na ten hrad jsem nešla. Protože jsem tam nechtěla s ní. A tak s ní šla máma a otčím... Mě poslali do chaty.
Přijde mi hnusné, že na každé dítě se jde jiným metrem. Brácha je prvorozený, tak je rozmazlovaný a navíc zažil rozvod rodičů... Je to tedy chudák. Dobře, chápu to, protože to nemohlo být pro pětileté dítě příjemné. Já nikdy nezažila úplnou rodinu, nikdy jsem nenazvala dva lidé rodičmi v jedné místnosti. Byla jsem vychovávana přísněji, jak od matky, otce, tak i otčíma... Naprosto cizího muže, kterého nenávidím... Mám své důvody, proč ho nenávidět. Prvním je to, že mě uráží. Že jsem neschpná, líná, arogantní, zlá... Říká to před jeho dcerou, mým bratrem, před mojí mámou... Před rodinou. Přede mnou. A ten druhý důvod je to, co dělá... Asi každý chlap, nevím. Je to ten fakt, že na mě sahá. Když kolem něho projdu, tak mě dloubne do boku nebo... Plácne. A on moc dobře ví, že nenávidím doteky od lidí, že se jich bojím a děsí mě. Tohle dělal ještě jeden muž; můj trenér, ale rozdíl byl v tom, že můj trenér není má "rodina". Dělal to, když jsme běhali štafetu, protože podle jeho slov je nudné předávat štafetu plácnutím do ruky. Vlastně mi to od něho ani tolik nevadilo, protože, co jsem si mohla dovolit já, to si mohl dovolit on. Proti otčímovi nesmím zvýšit hlas, na trenéra jsem si i mohla zakřičet, nevadilo mu to a hlavně to celé bylo bráno s humorem. Dalším rozdílem je to, že zatímco otčím to udělá i dvakrát nebo třikrát denně, tak trenér to udělal... Dvakrát měsíčně? Jo, nějak tak. A pak je tu mladší sestra. Nemá úplnou rodinu, ale jako mámu bere v podstatě tu moji. Sebrala mi ji... Kolikrát mi i přijde, že ji má máma raději, nekřičí na ní, pomáhá jí... A to nikdy nedělala u mě. Na mě křičela odjakživa a nikdy mi nepomohla.
Když však odstoupím od toho, co se děje v rodině normálně a přejdu k tomu, co mě štve na faktu, že musím každé odpoledne dojít, je to, že doma se každý den děje to samé.
Přijdu domu, máma je doma, přijde ke mně a relativně klidně se zeptá, proč není xXx věc hotová. Vysvětluju ji, že jsem ráno nestíhala. Seřve mě. Druhým scénářem je to, že jsem věc udělala, ale probudila jsem přitom nevlastní sestru, která si stěžuje, že ji probouzím v šest ráno. Pokud mě nešeřve za jednu z těhle věcí, tak spustí, co mám udělat. S námitkou, že mám učení, jenom opáčí, že doma nic nedělám. Jelikož bratr utekl do svého bytu o dvě ulice dál, tak nic nemusí dělat, nevlastní sestra je na všechno "malá". Nemůže udělat takřka žádnou prkotinu... Vlastně jenom dělá nepořádek. A tak odpoledne začíná tak, že na mě někdo křičí. Pokračuje to tím, že na mě také někdo křičí. A končí to tím, že jsem pokárána, že jsem se neučila.
Už jsem se naučila tohle nějak ignorovat, ale beztak... Nenávidím, když na mě zvyšují hlas, když si pak stěžují babiče/otci/jiné rodině, že doma nepomáhám, že jsem neschopná... Nenávidím, když na mě sahá, když mě přirovnávají k bratrovi nebo tomu nevlastnímu něčemu, co se mnou žije. Nenávidím, když přijdu domu... Ještě 10 hodin a mohu zase na pár hodin zmizet, ale pak? Přichází víkend... Což jsou ty nejhorší dny... Asi zmizím k nějakému příbuznému, ale nevím, zda mi to máma dovolí. přeci jen jsem doma stále nic neudělala, ona je nemocná, tak nemůže a "sestra" je malá... Dobře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 15. ledna 2016 v 12:37 | Reagovat

To musí být hrozné, já si to sice asi nedokážu plně představit, protože nejsem prostřední dítě, ale z toho, co píšeš... zní to hrozně a o to horší to je, že to máš tak složitý a nežiješ se svým vlastním otcem a tak...
Bohužel ten dvojí metr je asi hodně častej. Já mám staršího bráchu a to, co on mohl dělat, tak já v jeho věku ne, protože "jsem přece holka". Tak to tak bylo nespravedlivý, ale samozřejmě zanedbatelně s tím, jak to máš ty.
Zkus si představit, že jednou se odstěhuješ (ať už na kolej, nebo jestli půjdeš pracovat, tak třeba do vlastní garsonky) a tam budeš mít klid. Nikdo tě nebude peskovat ani na tebe řvát, protože budeš dospělá a zodpovědná sama za sebe. Vím, to taky nezní úplně nejlíp, ale asi to bude lepší než to, co zažíváš teď...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama