Až přijde domů

31. ledna 2016 v 17:53
TT: Čekám


Neměla jsem ho tak ráda jako toho druhého. Bála jsem se ho, přála si, aby nebyl doma. Strachovala jsem se každého odpoledne, kdy mě měl hlídat. Milovala jsem dny, kdy nebyl doma, kdy mě hlídala pouze babička. Učila se se mnou, ale nekřičela. Byla hodná, brala mě na hřiště, připravovala mi svačiny a... Byla pravým opakem mého dědy. Děda byl přísný, křičel, když jsem udělala chybu ve slově nebo psala nečitelně. Křičel, když jsem nechtěla dojíst zelí, které k smrti nenávidím.
A přesto...
Když teď sedím u babičky v kuchyni na dědově židli, poslouchám tikání čtyř různých hodin, co tak s láskou opravoval, hýčkal a natahoval... Čekám na něho. Moc dobře vím, že je už přes dva roky marné čekat, ale přesto to dělám. Odjakživa jsem byla zvyklá na to, že děda nebyl týden nebo dva doma. Ležel v nemocnici případně jezdil do lázní, ale vždy se vrátil a já se toho dnu nesmírně bála. Přiznávám, že jsem byla ráda, když byl děda v nemocnici, protože já z něho měla strach i přesto, že měl světlé chvilky, kdy na mě byl hodný. Česal mi vlasy, protože byl jediný, kdo to uměl, půjčoval mi knihy, jelikož nikdo jiný z rodiny nečetl, ale i přesto... Bála jsem se ho a snažila jsem se mu všemožně vyhýbat.
V březnu roku 2013 jsem přišla k babičce jko každý den po škole. Nandala mi oběd a já se šla posadit. Automaticky jsem si však sedla na její židli, protože jsem vždy byla z dědovi židle vyhozena. Nenáviděl, když na ní někdo seděl. Babička se zeptala, zda by nevadilo, že půjde za dědou do nemocnice, tak jestli nepohlídám psa, protože se bojí být doma sám (dle všeho byl dříve týraný a měl strach). Zůstala jsem tam až do večera a přitom přemýšlela. Děda byl podruhé za ten rok v nemocnici. Opět to bylo kvůli... Vlastně nevím, proč tam ležel. Mohly za to cévy nebo srdce? Netuším...
Babička přišla až na večer, třásla se a nakonec se i rozbrečela, protože měl děda v nemocnici zůstat déle. Nikdy nebrečela, když tam děda byl, protože... Popravdě se to stávalo tak dvakrát do roka a nebylo to nic, čeho by se člověk u dědy měl bát. Byl to silný muž. Zůstala jsem spát u babičky. Dělávalo jsem to vždy, když byl děda v nemocnici. Týden, dva a najednou to byl už třetí týden... Něco se dělo.
Rodina najednou začala mluvit o tom, že by se mohlo stát nejhorší nebo minimálně děda přijde o obě nohy. Nevěřila jsem jim, nevnímala jsem je, čekala jsem, až děda přijde domu. Už mi začal chybět, i když jsem z něho měla i ve čtrnácti letech strach.
Březen, duben, květen...
Červen.
Neviděla jsem svého dědu měsíce a začala se bát. Nebyla jsem za ním v nemocnici, protože se toho místa bojím.
Najednou děda zemřel. Stalo se tomu na konci června 2013.
Nebyla jsem na pohřbu, protože po pohřbu prababičky jsem přísahala, že tam už nikdy nevkročím. A tak jsem zůstala u babičky. Seděla jsem naproti dědově židli, hladila smutného psa na hlavě, který ležel na stole, jak to bylo zvykem, když babička s dědou pili kafe a čekala jsem, kdy děda přijde domu. Ale nešel... Šla jsem natáhnout všechny hodiny, zapsala jsem do desek spotřebu, umyla nádobí, nahrála mu zprávy a... Pak pro mě večer přijela máma. Jela jsem domu, ale dědu jsem toho dne nepotkala.
Následující den bylo vysvědčení. Měla jsem dvě dvojky a strašně se bála to říct dědovi. Ale on nebyl doma. Nikdo tam nebyl. Asi jsou na zahradě, řekla jsem si a odešla.
Asi šel s panem Sedlákem na pivo.
Asi šel vyvenčit Maxíka.
Asi šel k lékaři.
Asi... Asi se nikdy už nevrátí.

Přesto čekám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama