Ve stínů sourozenců

2. prosince 2015 v 21:16
TT: Ve stínu



Jako první přišel na svět bratr. Dítě s velkými potíži s očima, s mnoham operacemi a navíc s problémy se srdcem. Bylo to vymodlené dítě, protože má máma podle doktorů neměla mít děti. Chtěla, ale nemohla. Pak se však na svět dostal můj bratr. První vnuk, první syn, táty oblíbenec, mámin miláček.
O pět let později jsem přišla na svět já. Dítě, co přišlo na svět moc pozdě, ukřičené, odmítala jsem jíst, ale byla jsem zdravá... Pozornost se musela věnovat bratrovi, který měl ještě po těch letech problémy s očima.
Pak máma už další děti neměla. Rozvedla se s otcem, našla si přítele a s ním je doteď. Onen přítel má dceru o čtyři roky mladší. Odjakživa jsem tedy doma určena jako prostřední dítě.
Táta se znova oženil. Má manželku a dva další syny. Když přijedu k němu, jsem to dítě z minulého manželství, jsem dcera, o kterou táta nestál. Nejsem syn, nejsem někdo, s kým by mohl mluvit o tom, o čem mluví s bráchou...

Mým cílem bylo odjakživa upozornit na svou existenci. Chtěla jsem, aby někdo, věděl, že jsem naživu. Ale nikdo to nikdy nevnímal. Musely se řešit problémy v bratrově škole. Nepropadal, jenom byl líný a promeškal tak moc šancí. Máma se s ním tedy učila. Já chtěla být lepší. Věřila jsem, že jsem lepší a učila jsem se. Jenže, protože jsem nepotřebovala pomoct, tak mi nikdo nevěnoval pozornost. Ani poté, co bratr odjel na intr a nevlastní sestra nastoupila do školy mi nikdo nevěnoval ani minutu. Ona totiž také měla problémy se školou, já stále ne.
"O víkendu máme ve vedlejším městě závody... Nepřijedete se podívat?" zeptala jsem se jednou mámi. Chtěla jsem, aby mě jednou, alespoň jedinkárt závodit.
"Ale já chtěla do Zoo!" namítala nevlastní sestra. Jeli do zoo... Já na závody. Máma tedy nikdy neviděla, jak jsem poprvé a naposledy na svůj krk pověsila medaili.
Máma ani otčím mě nikdy nevyslechli. Za pět let si nedokázali všimnout šikany ve škole, kterou jsem snášela. Až odchod na střední to vyřešil. Za pět let neviděli můj jediný závod, nezajímali se o výsledky, neptali se na známky. Jen roboticky podepsali žákovskou.

Myslela jsem si, že alespoň táta ocení mou medaili nebo samé jedničky na konci deváté třídy. Ale nedopadlo to tak. Místo toho byl středobodem mladší bratr, který prošel první třídu... Učitelka o něm říká, že je chytrý a dobře uvažuje. Na medaili zareagovala pouze macecha: "A proč je jenom bronzová?"
Odjakživa jsem jim byla dobrá jen na hlídání mladších bratrů, na nic jiného. Nikdy se nejelo na výlet, kam jsem chtěla já. Nikdy se nehrála hra, co jsem chtěla já. Vždy jsem u nich byla jenom kárána a ponižována. Starší bratr šel ven, macecha s tátou do hospody a já hlídala malé děti. Nemohla jsem do kina...

Dva roky jsem mámě říkala, že špatně vidím, pět let jí říkám, že mě bolí nohy, protože jsou ploché. Od mala jsem jí říkala, že mě bolí srdce, když se jenom trochu zadýchám, ale jí to nezajímá. Ani tátu. Zajímají je moji sourozenci. Zajímá je jejich zlepšování ve škole, jejich super známky, ale já - nynější propadlík - nejsem podstatná... Jsem v jejich stínu navždycky, pokud nic nedokážu, ale co?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Markett Jaymoor Markett Jaymoor | Web | 2. prosince 2015 v 21:38 | Reagovat

strašně krásný blog :) a článek je strašně super, když jsem si přetla tohle téma týdne, taky mě hned napadlo tohle :)

2 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 8:53 | Reagovat

Já mám dvojče a dva mladší bratry. Mám vrozený defekt na srdeční komoře, neustále se zhoršující disymetrii čéšek, která mi postupně zabraňuje chodit, vrozené problémy se zrakem a se zuby, skoliózu, silné migrény poděděné po otci. Ale že by mi to přidávalo na péči a podpoře rodičů před ostatními sourozenci se říct nedá. Občas si postěžují, že je stojím dost peněz a lékaře musíme navštěvovat skoro pořád, ale jakožto "nejstarší a nejvadnější" jsem nazývána "zaměstnancem, který v domě bydlí a jí za výsledky ve škole". Matka je zasazená na malé chlapečky a sestra se chove jako malé dítě, aby si získala pozornost a náklonnost.

3 Kai Kai | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 15:08 | Reagovat

Ahoj, hele, netuším, kolik ti teď je, nebo jak to u Vás doma doopravdy chodí a musím přiznat, že sama mám občas/časté problémy s rodiči, ale kdo je nemá? Jsme jiná generace, vyrůstáme v kompletně jiném systému a je jen pár rodičů, které znám, co se tomuto novému světu dokázali přizpůsobit. Jsme generace snů a chtíčů - oni pravidel a konvencí. Je tu určitý rozdíl, který nepopřeme a jistě, bylo by krásné mít plnou pozornost rodičů a já bych ti to přála, protože sama se potýkám s podobným problémem, ovšem myslím si, že některým lidem pouze prospívá probít se světem sám. A myslím, že ty budeš taky jedna z nich. Myslím si, že chápeš, co tím chci říct, ne? Vždyť Ti stačí podívat se na Naruta, abys pochopila, že silní jedinci to dotáhnou nejdál ;)

4 Body Body | Web | 3. prosince 2015 v 15:27 | Reagovat

[3]: Za pár dní mi bude 17. Už jsem si tak nějak zvykla, že se probiju sama, jen je tu třeba ten problém, že pozornost rodičů potřebuji ohledně zdravotních problémů. Dokázala jsem si dojít k očnímu, pochopila jsem, že potřebuji brýle, ale peníze na jejich koupi jsem už neměla. Na kardiologii nesmíš pod 18 let bez doprovodu rodičů, ale když nemají čas, tak se tam vážně v životě nedostanu.
Ps. Je krásné, jak jedno pozadí o tobě prozradí tolik krásných věcí. Jako třeba lásku k Narutovi a jiným anime.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama