„Tvoje budoucnost není #000000“

17. prosince 2015 v 19:02
~ Pan profesor S. (vyučující informatiku ajn.)


Seděla jsem za jedním z počítačů ve školní učebně. Profesor vykládal o programování a chtěl po nás naprogramovat jednoduchý program. Moc však počítačům nerozumím a většinou ani tohohle profesora nevnímám. Pouze civím do počítače a přemýšlím, co budu dělat nebo sním. Dvě hodiny každý čtvrtek, kdy jsem ve škole za počítačem, jsou pro mě nekonečné, nudné, ale onoho profesora mám docela ráda. Je hodný, vždy pomůže, nekřičí a vyzařuje takovou poklidnou auru, kterou buď ostatní nevidí nebo ignorují. Nevím, proč ho ostatní nemají rádi... Já však ano a je jediným důvodem, proč jsem se pokoušela alespoň ty hodiny přetrpět.
Vždy jsem však měla tušení, že mě učitel nemá rád, i když jsem netušila proč. Nepomáhal mi tolik jako ostatním, většinou mě jen ignoroval a někdy zapomněl i oznámkovat mou chabou práci. Ale někdy mi pomohl, i když se nezdálo, že je to tak ochotné jako ostatním. Byla jsem zvyklá, že mě moc učitelů nemělo rádo, chápalo jsem to a bylo to v pořádku.

Tenhle týden pro mě byl dost perný. Řešila jsem přechod na novou školu po vánočních prázdninách, protože jsem už nedokázala snést tlak, který na mě byl vyvíjen. Sice jsem nezměnila obor, zůstávám na gymnáziu, ale jdu na jiný. Kdybych přecházela na jiný obor, tak by vše bylo těžší a mojí prioritou bylo ulehčit své psychice, která už nestíhala. Každopádně mám strach... Bojím se, že změna prostředí, učitelů a způsobu výuky mi nepomůže, ale naopak pohorší. Bojím se, že budu stále propadlíkem, i když mi ředitel gymnázia řekl, že na staré známky moc hledět nebudou. Nikdo o ničem neví. Pouze ředitel, třídní a po dnešku i profesor informatiky.
"Poslední práci před prázdninama odevzdají všichni, rozumíte?" řekl na začátku hodiny.
Jenže já netušila, co mám programovat, jak to naprogramovat a tak. Seděla jsem u svého počítače a nakonec po hodině marného "pokusu a omylu" jsem se přihlásila, zda by mi učitel nemohl pomoci.
Řekl, že se mám ještě pokusit a pomůže dyštak později.
Druhá hodina se blížila ke konci a já neměla nic. Byla jsem moc vystresovaná z vědění, že tohle je moje poslední informatika a ta známka už pro mě není podstatná.
Nakonec učitel přišel. "S čím potřebuješ pomoct?" zeptal se, vzal si židli a sedl si vedle mě.
"Nechápu to... Celkově," řekla jsem sklesle a sklopila zrak.
"To mi říkáš teda brzo," zamručel. Přesto jsem cítila, že je v něm klid, pozitivita... Nebyl naštvaný.
"Já vím," špitla jsem.
Pak zazvonilo, neměl na mě čas, ale řekl, že to mám zkusit doma s internetem nebo se mám stavit zítra před první hodinou, aby mi s tím pomohl.
Zítra k němu však nepiřjdu... Už není třeba.
Vyklízela jsem si dneska po škole skřínku, kdybych nebyla hloupá, tak to odnáším postupně v týdnu...
"Proč neudneseš půlku dneska a půlku zítra?" zeptal se mě dokonce i učitel informatiky, kterého jsem potkala na codbě.
"Zítra tu už nebudu," zamumlala jsem. Zítra se jedu podívat do nové školy... Neměla jsem už zítra čas vyklidit skřínku.
"Vyhýbáš se projektovému dnu?" zeptal se zamračeně. Žádný učitel neměl rád, když se žák tomu dni vyhnul.
"Ne... Já jenom odcházím," řekla jsem mu.
Zarazilo ho to. Zamračil se a nakonec řekl jenom: "To je mi líto. Byla jsi dobrá studentka..."
"Nebyla jsem," namítla jsem.
"Ve známkách možná ne... Co tě donutilo odejít?"
"Vydina černé budoucnosti." Takhle vidím svou budoucnost ještě teď. Jaká bude v lednu? Neuším...
"Tvoje budoucnost není #000000," zavtipkoval. Usmál se. Usmála jsem se také, ještě chvíli s učitelem mluvila, popřál mi štěstí a pak jsem navždycky odešla z té školy.
Nikdy jsem nebyla jejím studentem...
A už nikdy více nebudu.

Zamířila jsem s plným batohem učebnic, taškou s tělocvikem a přezůvkama v ruce domu. Celou dobu jsem se dívala do země a až, když jsem dojela domu, jsem zvedla hlavu a šla na balkon. Jenom odhadově jsem se mohla dívat na místo, kde leží gymnázium, kde jsem prožila dohromady 14 měsíců. Netvrdím, že těch 14 měsíců bylo příjemných, naopak. Nenáviděla jsem je. Ale bylo to 14 měsíců mého života... Když jsem však ze sebe shodila batoh a tím všechny trable staré školy, přidala i slova učitele... Rozbrečela jsem se. Jen netuším, zda štěstím nebo smutkem.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 17. prosince 2015 v 22:00 | Reagovat

Tak ti přeju, ať se ti na nové škole líbí. Vím, že změny jsou těžké, i když ti tvůj současný stav nevyhovuje... ale (nebo spíš právě proto) se snaž do budoucna dívat aspoň se špetkou optimismu ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama