Bylo to zároveň i poprvé

27. listopadu 2015 v 22:23
TT: Naposledy


Dříve jsem sportovala. Chodila jsem do klubu a v sezóně jsme jednou za dva týdny vyjeli na závody v cizím městě, kde jsem strávili týden, vyhrávali, prohrávali a hlavně jsme se bavili jako tým, přátelé a skupina lidí se společným zájem. Prozradím, že se jednalo o venkovní sport a tak bylo docela těžké si v březnu nebo listopadu udržet tělesný teplo, když musíte mít jenom trenýrky a nátělník (naštěstí s povoleným dlouhým rukávem na spodu. To však není podstatné, důležité je to, že tím, jak se sjížděli týmy z celé republiky a trenéři se různě znali, tak chtěli svoje "tábořiště" mít blízko sebe, aby si mohli při pozorování závodů povídat. Náš tým byl nejčastěji poblíž týmu z Kadaně a Pardubic. To taky není důležité. Podstatné je, že jednou se Pardubice nezúčastnili a vedle nás si tábor udělal jiný tým.
Vážně není podstatné, co za tým to bylo. Ale podstatné bylo, jaké členy ten tým měl. Byli to fajn lidé a jeden byl mnohem více fajn. Nikdy dříve jsem ho neviděla nebo jeho přítomnost nezaregistrovala, protože byl v jiné kategorii a tu já moc nezkoumala. Naše týmy se mezi sebou začali bavit. Ten kluk, o kterém zde chci psát, se bavil převážně s klukem ze stejného kategorie a já naopak mluvila s holkou z kategorie. Neprohodili jsme ani slovo, ale párkrát se na sebe usmáli.
Tohle se stalo v dubnu, pak nastal červenec.
Týmy kolikrát vyjeli do stejné destinace a měli soustředění. Náš tým nebyl výjimkou a přijel tam i ten tým, který jsem si pamatovala z dubna. Byl to vážně malý tým o dvanácti členech a náš taky nebyl obrovský. Dostali jsme jednu společnou ubikaci a vyšlo to tak, že měl ten kluk společně s jinými pokoj ihned naproti.
Naše první oficiální setkání přišlo ve chvíli, kdy jsem vyběhla z pokoje a v tu chvíli i on. Pospíchali jsme na trénink. Oba dva týmy měli jít běhat, jenom oni k jezeru a my do lesa. Srazili jsme se, on se omluvil, já také a společně jsme běželi na místo setkání. Trenér mě popíchl, a zná mojí povahu, že nemám laškovat s klukama a příště chodit dříve. Ten kluk se tomu zasmál.
Běželi jsme přes les. Držela jsem se tak nějak uprostřed, ale dost daleko od prvních a zároveň od posledních. Pak se naše cesta skřížila s trasou od jezera. Přimotala jsem se do druhého týmu a neodolala tomu, abych zpomalila a mohla tak najít toho kluka. Sedl mi, ale ani nevím čím.
Nakonec se mi to povedlo. Doběhl mě, běželi jsme vedle sebe zbytek trasy a občas se usmáli. Po doběhnutí jsme se mohli jít vykoupat do jiného jezera, kde byl kemp. Oba dva týmy tak udělali. Sedla jsem si na břeh jezera tak, abych seděla, byla celá ponořená, ale nemusela plavat, protože to moc neumím. Kluk se posadil vedle mě. A toho dne jsme se spolu začali tak nějak bavit.
Jmenoval se Dan. Byl pěkný, řekla bych, že spíše nádherný. Netušila jsem, zda tvoříme přátelství nebo něco víc, neznám tyhle věci a ani jsem nevěřila, že bych se mohla někomu líbit. Dan mi byl přítelem pro dvou týdenní soustředění. Bavili jsme se, smáli se, většinou chodili všude spolu, když bylo volno nebo jsme měli stejné trasy. Trénovali jsme spolu, pomáhali s technikou tomu druhému... Byly to nádherné dva týdny, kdy jsem se mohla smát.
Ale byl tu jede problém. Nikdy se nenaskytla ta chvíle, jako třeba "jak se jmenuješ příjmením?" abychom spolu mohli zůstat v kontaktu třeba přes Facebook. Na místě, jako je soustředění, kde se koupete, běháte, trénujete, smějete se... Tam na tyhle věci prostor není.

Dva týdny však skončili. Myslela jsem si, že se Dana zeptám na příjmení alespoň v den odjezdu, ale jejich tým odjel brzy ráno. Byla jsem zklamaná, ale doufala jsem, že na dalších závodech se uvidíme.
Ale už jsme se nikdy neviděli. Zlomila jsem si ruku a nemohla tedy jet na dvoje závody. Pak rehabilitace a po dvou měsících, když jsem přijela, tak byl Dan fuč. Nebyl tam a už nikdy se v týmu neukázal. Už nikdy jsem ho neviděla. Neznám jeho příjmení a nikdy jsem nenašla odvahu jít za tím druhým týmem a zeptat se, jak se Dan jmenoval... Nikdy. A lituji toho. Už ten sport nedělám a tak jen sedím, občas nad Danem přemýšlím a s ním, co mohlo být... Kdybych si nezlomila ruku, tak by večeře posledního dne soustředění nemuselo být naposledy, co jsem ho viděla.
Ty dva týdny byly nejkrásnější mého života. Nevím, jak by to s Danem dopadlo, ale možná bych tu teď neseděla a nepsala toto, kdybych ho ještě někdy potkala.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pola Pola | Web | 28. listopadu 2015 v 16:29 | Reagovat

Chápu, že jsi z toho smutná, asi bych taky byla. Ale zkus se na to podívat i z té druhé stránky. Za dva týdny nepoznáš, co ten člověk je zač a někdy se možná nevyplatí dát na první dojem. Třeba kdyby se to všechno událo jinak a vy byste zůstali v kontaktu, zjistila bys, že vlastně až tak úžasný není a krásná idea by byla pryč a přišlo by rozčarování. Minulost nezměníš, takže se s tím zkus smířit a uchovej si hezkou vzpomínku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama