Bojím se dospět

22. října 2015 v 17:21
Když se mě jakýkoli člen rodiny nebo známý zeptal na věk, vždy jsem ukázala svůj věk na prstech. Proč? Protože mi vždy bylo příjemné ukázat svých pět, šest, sedm nebo devět prstů, jen abych nemusela mluvit. Jenže pak mi najednou bylo deset. Dávala jsem na obdiv lidem všech svých deset prstů a došlo mi, že příští rok budu mít problém...
Jak ukážu lidem jedenáct prstů?
Zuji si snad botu, sundám ponožku a ukážu lidem svou nohu?
Ne... Samozřejmě, že ne...
V mých jedenácti mi došlo, že už nikdy nebudu moct ukazovat prsty a to znamená jediné - dospívám.


Strašně se bojím dospět. Nechci být dospělým člověkem, chci být nadosmrti dítětem, protože mi to přijde příjemnější.
Když mi ještě nebylo "náct", tak bylo vše jednodušší. Byla jsem malým děckem, co si mohlo samo hrát v pokojíčku a nemuselo nic dělat. Neměla jsem povinnosti, nemusela jsem sama zařizovat důležité věci, mohla jsem být svá.
Pak mi však bylo náct a najednou se všechno začalo hroutit. Začali povinnosti, ale ty... Sociální.
"Jdi si zařídit, jdi vyřídit, zavolej tomu, domluv..." a tak dále. Všechno to bylo tak nehorázně těžký, protože... Já prostě nemím mluvit, formulovat věty a tak. Ale stále toho všeho nebylo tolik. Všechno jsem tak nějak překousla, s koktáním a problémy vše potřebné domluvila a pokaždé si ulevila, že je to naposledy. Jenže není. Čím starší jsem, tím více těchto a horších povinností mám... A co se stane, až budu dospělá? Až svůj věk nedokážu ukázat na prstech na rukou a na nohou zároveň? Budu muset být samostatná, zařídit vše sama, mluvit s lidmi a... Já se toho tak nehorázně bojim, ale nejenom tohohle.

Když už nebudu dítětem - i když nejsem zrovna dobrým dtětem - co budu dělat? Jakým budu dospělým? Neodkážu si představit, že za rok a pár měsíců budu dospělá. Bude mi osmnáct, budu už dospělou, ale nikdy ne psychicky... A ani fyzicky zrovna nevypadám na svůj věk. Nedokážu si ani představit, co budu dělat. A nemyslím jenom práci, ale i soukromý život. Třeba partner... Jak? Proč? Kdy? Netuším, jak navázat vztah s opačným pohlavím a vzhledem k tomu, že po 16 letech života jsem nedostala ani pusu, tak je to celkem smutné, ale holt realita.
Chtěla bych teď jednu věc... Jen jednu jedinou. Vrátit se do věku, kdy jsem byla čtyřletým děckem v dětském pokojíčku, co si hrálo s obrovským množstvím svých plyšáků a nemuselo se bát toho, že zítra musí jít zařídit něco do ředitelny, což bude noční můrou ve dne.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 xxx xxx | Web | 23. října 2015 v 13:44 | Reagovat

skvelý článok :) ako čítal tak sme na tom dosť podobne akurát ja mám o rok menej :) prídeš mi ako moja stratená sestra :D tiež mám podobné názory, pocity a myšlienky ohľadom tejto témy :)

2 xxx xxx | Web | 23. října 2015 v 13:45 | Reagovat

[1]: čítam

3 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 10:57 | Reagovat

Dospělost je subjektivní pojem. Stejně jako normalita. Z objektivního hlediska nic takového neexistuje. Čísla jsou pro byrokraty. Na tyhle slova by se hledět nemělo a každý by měl být definicí sebe sama, samozřejmě ovlivňován psychickými změnami ve svém životě. Ty jsou neřízené. Dějí se.
Každou vteřinou ztrácíš své já, které jsi byla předtím, ale neuvědomuješ si to. Ale prostě buď. Bez přemýšlení nad tím kdo, co jaká jsi. Usnadní ti to existenci, která je beztak pomíjivá. Překročení určitého věku, který je jen hloupým výpočtem daným z oběhu nesmyslné modré koule kolem další plazmatické žluté koule... bullshit. Čas je lokální pojem. Neřeš ho.
Tak pravil Sigma.

4 Just me... Just me... | 9. listopadu 2015 v 16:51 | Reagovat

V tvým věku jsem řešila podobný otázky. Asi si tím některý lidi prostě musí projít. Ale neboj, v určitým okamžiku se to zlomí. Já narazila na prvního (a taky zatím posledního :D) kluka, kterej o mě projevil zájem až po osmnáctce - a to navíc na internetu a úplnou náhodou, když už jsem se smiřovala s tím, že budu do konce života sama. Z vyřizování mám vítr dodnes, dřív jsem se z toho solidně hroutila, teď už je to jenom o zpocenejch dlaních a knedlíku v krku. Na to není žádný kouzlo, který tě toho zbaví. Jen se toho časem nakupí tolik, že ti tak nějak dojde, že dojít se na něco zeptat nebo zařídit není nic, kvůli čemu by se člověk potřeboval hroutit. A čím víc tě život bude nutit to dělat, tím dřív si na to zvykneš. Dej tomu čas...

Jinak je na to nejlepší praxe. Prostě se občas vystavit tomu řešení věcí dobrovolně. Když to párkrát uděláš, tak ti dojde, že na tom fakt nic není, že největší problém tkví v tom se k tomu odhodlat. Přitom nejhorší, co se může stát je, že se člověk ztrapní. Ale to není žádná trága, lidi dělaj horší věci, než že se zakoktaj nebo přeřeknou ;-)

5 Pola Pola | Web | 9. listopadu 2015 v 18:27 | Reagovat

Myslim, že na světě jsou miliony holek, který v 16 ještě nedostaly ani pusu. To neni žádná tragédie, je mi jasný, že to vidíš jinak, viděla jsem to stejně. Ale věř mi, že nebudeš nadosmrti forever alone. Jednou někdo přijde a je jedno, jestli to bude za měsíc, za rok nebo třeba za deset let. Nestresuj se tím, stejně tím nic nevyřešíš.
A s vyřizováním jsem taky vždycky měla problém, byla z toho nervózní, ale jakmile jednou musíš, tak se holt nedá nic dělat. Až do tý ředitelny nebo třeba na úřad, k doktorovi, kamkoliv, půjde po stý, už to bude jiný, než poprvý nebo potřetí.

6 Sonya Sonya | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 20:27 | Reagovat

Dospieť dospeješ, či chceš, či nie, mala by si sa s tým začať zmierovať, utekať pred tým nič nevyrieši (pokiaľ teda v duši nechceš ostať naveky dieťaťom). V 16-tich pokladať za smutné, že si ešte nedostala pusu? Ja som prvú "obdržala" v 18-ke a dodnes to ľutujem. Najradšej by som nedostala nikdy žiadnu. Nehrň sa do vzťahov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama