"Sometimes, I tell myself I'm okay... I repeat it like a mantra.
I'm okay. I'm okay.
I'm okay. I'm okay.
Because I'm afraid if I stop, even for a moment, I will drown in all the reasons I am not."

Možná světu něco dlužim...

Pátek v 21:54
Ta myšlenka mě napadla už dávno.
Nevím přesně kdy, ale moje babička měla rakovinu. Nikdo mi to nikdy neřekl - proč by o tom chtěl někdo mluvit -, a já si těch důkazů nikdy nevšimla. Každopádně, babička přežila, žije dodnes. Každopádně jsem dřív hodně koukala na fotky z dřívějška a viděla, že babička měla vlasy na mikádo a špinavě blonďaté. Teď má dlouhé světle zlato-šedé vlasy a strašně jemné na dotek. Každopádně, ty špinavě blonďaté vlasy jsem měla celý život na očích - byla to paruka. Tu paruku má dodnes a pokud zvednete hlavu, můžete ji vidět v komoře. Tak nějak jsem pochopila, že babička měla rakovinu, vypadali jí vlasy a ona nosila paruku.
 

Už je mi to jedno...

6. května 2017 v 14:38
V lednu jsem si myslela, že všehno směřuje k lepšímu. Dařilo se mi ve škole, měla jsem jednu kamarádku, poměrně jsem se dokázala bavit i s lidma ve škole. Zlepšila jsem si vztah s mámou, ke psům, kterých jsem se v jistý míře bála, přijala jsem sebe jako člověka. Jenom jsem nebyla zrovna nejšťastnější, ale mohla jsem se smát a to bylo... Fajn.
Jenže... To už je zase zkurvená minulost.

Řekli jste mi...

4. května 2017 v 20:17

Řekli jste mi, že jsem chytrá, že můžu být čímkoli. Říkali jste a tvrdili mi, že škola pro mne bude hračkou, že někdy budu někdo úžasný, že mi svět bude ležet u nohou. Řekli jste mi, že nebudu sama, že mě neopustíte. Řekli jste mi, že mi pomůžete, pokud budu potřebovat.
A já vám říkám, že jste lháři.
 


Hlas

19. února 2017 v 1:11
Nedávno jsem začala psát povídku... Jsou v ní dva lidé, vzhledově zcela odlišní, jiného pohlaví, charakteru a vlastně jediné, co je spojuje, je to, že jsou stejně staří.
Ta jedna postava je tichá, stydlivá, bojí se, neví, co přesně chce, protože se bojí špatných rozhodnutí a toho, co si o ní pomyslí ostatní. Je smířená s tím, že nikdy nebude dobrá, natož nejlepší, je to smířený průměrný člověk podrůměrného vzhledu, který čeká pouze na to, až na konci svého života zemře. Nemá sny, protože se tak nemusí bát, že se jí nesplní, ale má touhy, které se bojí vyslovit nahlas, aby se jí ostatní nevysmáli.
A ta druhá postava? Je to zlosyn. Šeptá jedovatá slova, ponižuje, shazuje, ničí sebevědomít a sny, protože mu to dělá dobře. Jeho nitro je prohnilé, černé jako jeho vlasy a srdce ledové jako oči. Je stínem pro tu první osobu, šeptá jí do ucha zlá slova, aby podrýval její nízké sebevědomí a shodil ji tak do té nejhlubší propasti, která na zemi existuje.

Malá hlava

11. ledna 2017 v 19:56

Všechno to zase začalo tím, jak napadl první sníh. Anebo Novým rokem? Asi Novým rokem. Což je ostatně pár dnů předtím, než začal padat sníh, ale i těch pár dní je dost. Tady je taky vidět, že jsem to chtěla napsat už před více jak týdnem jedenácti dny, ale neodhodlala se k tomu.

Čelem ke slunci

9. prosince 2016 v 17:08
Je to více než rok, co sem píšu to, co se mi honí hlavou, co mě trápí, děsí, co bolí. Ale takřka nikdy jsem sem nenapsal to, co mě těší... Možná to bylo tím, že mě moc věcí netěšilo. Možná tak to, když jsem v knihovně narazil na knížku, která mě zaujala, možná to, když jsem venku našel peníze, koupil si čokoládu nebo tak. Ale jiný věci mě moc netěšili... Škola, rodina, přátelé... Všechno se mi zdálo neskuečně na nic a neměl jsem důvod se z toho těšit.
Ale...
Je to jiný.
Začínají mě tyhle věci těšit.


Vlastním nepřítelem

16. listopadu 2016 v 20:20
Poslouchal jsem, jak o mně jiní mluví. Poslouchal jsem, jak mi otec přeříkává, jak mě vidí dospělí, kteří mě vzdělávají. Poslouchal jsem jeho slova, která mu řekli jiní, usmíval se, snažil se mě podpořit. Taky jsem se usmál, po chvíli se zvedl, šel do pokoje a dodělával rozdělaný úkol, na který jsem se nedokázal ani trochu soustředit.
Nakonec jsem ho zvládl, věděl jsem, že tyhle malé úkoly nemusíme dělat nijak vážně, tak jsem jednu jeho čas udělal trochu vtipněji. A v té chvíli mi přišlo, jako kdyby někdo řekl za mými zády: "berou tě jako vzorného studenta a ty to przníš tímhle?"

Už nechci jezdit vlakem

12. listopadu 2016 v 17:10
V hromadné dopravě jsem častěji, než mi je milé. Brzy ráno cesta není tak špatná, až na poslední autobus ke škole, kdy je všude plno spolužáků a člověk je rád, že má prostor, aby mohl dýchat. Odpoledne to je ale horší, jezdí s námi i lidé, co jdou z práce, autobus je plnější a bohužel je plnější i vlak.
Obvykle pošleme na nádraží nejmenšího z nás, aby šel najít nejlépe čtyř sedačku, kam si sedneme ti, co dojíždí a tam sedíme pohromadě, i když spolu někd ani nemluvíme. Kolikrát se to ale nepovede a my sedíme separovaný od sebe vedle cizích lidí. Jim to možná nevadí, ale já se cítim nepříjemně. Když si čtu, častokrát mi někteří koukají přes rameno, starší lidé si někdy chtějí i povídat, ale já netuším, co říct. Pak je tu ten případ, když jedeme s učiteli, ale nejhorším typem těch lidí ve vlaků jsou ti, co se na vás dokáží přes celý vagón upřeně dívat a mít myšlenky, které vás děsí. Jeden takový chlap ve vlaku jel začátkem týdne...

Vlak

26. října 2016 v 23:58
Pamatuju si, že když jsme na začátku roku říkali, odkud pocházíme, stejné město řekli asi tři nebo čtyři spolužáci. Jezdím s nimi každý den vlakem, občas spolu sedíme, občas ne. Pátek byl zrovna ten den, kdy jsme spolu neseděli, protože na půl cesty na nádraží jsem si uvědomil, že jsem ve škole nechal peněženku a musel se vrátit.
Vlak mi ujel, čekal jsem hodinu na další, bohužel, pátek, tři hodiny odpoledne, miliarda lidí, člověk je rád, když najde jedno místo na sezení.
A víte, kdo byl "klikař" toho dne? Já. Měl jsem dvojsedačku (to snad nejhorší místo u dveří) pro sebe. Nikdo si ke mně zpravidla nesedá, ani se nedívím. Asi dvě minuty před vyjetím vlaku vidím, že ještě někdo běží po schodech, vlak stíhá na poslední chvíli, skáče do dveří, sundavá kapucu z hlavy a s vydýcháváním hledá místo. Nakonec se svalí na to nejbližší, co najde.

Kam dál