Krátký příběh s obrázky

11. července 2017 v 23:23
Máte taky někdy to nutkání, kdy máte příběh, který potřebujete někomu říct? Když ten příběh je přesně pro jednu jedinou osobu na této planetě, ale zrovna to je ten člověk, kterému se to bojíte ze všech nejvíc říct? Ten naivní pocit, kdy doufáte, že když ho řeknete nahlas, ta osoba to náhodou zaslechne a vám se tak splní vaše touha? Já to nutkání mám. Chtěla bych někomu něco říct, ale brání mi v tom několik věcí. Jaká je pravděpodobnost, že on, že zrovna tady, že pochopí a zareaguje? Nulová. Přesto... Mám potřebu někomu něco říct.
 

Vývoj člověka mého

3. července 2017 v 23:27
Jestli něco v životě potřebuju, tak je to ohlédnutí za sebou a uvědomění si, jak moc jsem se změnila, a jestli si to lidé okolo mě uvědomují. A teď, když je tu zase léto, mám čas na to ohlížení, protože jsem si uvědomila, jak moc se moje vlastní osobnost změnila za pouhé tři roky.

Jsem vaše oběť a mnoho dalšího...

9. června 2017 v 21:29
Jsem ta, které ses z očí do očí zeptal, jestli jsem holka nebo kluk.

Jsem ta, před kterou si prohlásil, že bych měla zhubnout.

Jsem ta, kterou si nazval divným pokémonem.

Jsem ta, které ses smál za zády, protože jsem měla zarudlé oči.

Jsem ta, kterou si nazval píčou, protože jsem do tebe málem vrazila v šatně.

Jsem ta, kterou si nazval děvkou, ač ani neznáš mé jméno nebo do jaké třídy chodím.

Jsem ta, kterou si srazil na schodech, když jsem chodila o berlích.

Jsem ta, kterou si nazval nerdem, když jsem si v jídelně četla knihu.

Jsem ta, které ses vysmál, když do vaší třídy šla pro třídnici.

Jsem ta, které si vylil polívku, když ses snažil předbíhat v jídelně.

Jsem ta, které si ukradl pití z tašky na schodech a následně ho po mně hodil.

Jsem ta, na kterou se nenávistně koukáš, protože jsem ti řekla v září ne.

Jsem ta, kterou si v hodině češtiny vypískal, protože jsem dostala průměrnou známku.

 


Už je mi to jedno...

6. května 2017 v 14:38
V lednu jsem si myslela, že všehno směřuje k lepšímu. Dařilo se mi ve škole, měla jsem jednu kamarádku, poměrně jsem se dokázala bavit i s lidma ve škole. Zlepšila jsem si vztah s mámou, ke psům, kterých jsem se v jistý míře bála, přijala jsem sebe jako člověka. Jenom jsem nebyla zrovna nejšťastnější, ale mohla jsem se smát a to bylo... Fajn.
Jenže... To už je zase zkurvená minulost.

Řekli jste mi...

4. května 2017 v 20:17

Řekli jste mi, že jsem chytrá, že můžu být čímkoli. Říkali jste a tvrdili mi, že škola pro mne bude hračkou, že někdy budu někdo úžasný, že mi svět bude ležet u nohou. Řekli jste mi, že nebudu sama, že mě neopustíte. Řekli jste mi, že mi pomůžete, pokud budu potřebovat.
A já vám říkám, že jste lháři.

Hlas

19. února 2017 v 1:11
Nedávno jsem začala psát povídku... Jsou v ní dva lidé, vzhledově zcela odlišní, jiného pohlaví, charakteru a vlastně jediné, co je spojuje, je to, že jsou stejně staří.
Ta jedna postava je tichá, stydlivá, bojí se, neví, co přesně chce, protože se bojí špatných rozhodnutí a toho, co si o ní pomyslí ostatní. Je smířená s tím, že nikdy nebude dobrá, natož nejlepší, je to smířený průměrný člověk podrůměrného vzhledu, který čeká pouze na to, až na konci svého života zemře. Nemá sny, protože se tak nemusí bát, že se jí nesplní, ale má touhy, které se bojí vyslovit nahlas, aby se jí ostatní nevysmáli.
A ta druhá postava? Je to zlosyn. Šeptá jedovatá slova, ponižuje, shazuje, ničí sebevědomít a sny, protože mu to dělá dobře. Jeho nitro je prohnilé, černé jako jeho vlasy a srdce ledové jako oči. Je stínem pro tu první osobu, šeptá jí do ucha zlá slova, aby podrýval její nízké sebevědomí a shodil ji tak do té nejhlubší propasti, která na zemi existuje.

Malá hlava

11. ledna 2017 v 19:56

Všechno to zase začalo tím, jak napadl první sníh. Anebo Novým rokem? Asi Novým rokem. Což je ostatně pár dnů předtím, než začal padat sníh, ale i těch pár dní je dost. Tady je taky vidět, že jsem to chtěla napsat už před více jak týdnem jedenácti dny, ale neodhodlala se k tomu.

Čelem ke slunci

9. prosince 2016 v 17:08
Je to více než rok, co sem píšu to, co se mi honí hlavou, co mě trápí, děsí, co bolí. Ale takřka nikdy jsem sem nenapsal to, co mě těší... Možná to bylo tím, že mě moc věcí netěšilo. Možná tak to, když jsem v knihovně narazil na knížku, která mě zaujala, možná to, když jsem venku našel peníze, koupil si čokoládu nebo tak. Ale jiný věci mě moc netěšili... Škola, rodina, přátelé... Všechno se mi zdálo neskuečně na nic a neměl jsem důvod se z toho těšit.
Ale...
Je to jiný.
Začínají mě tyhle věci těšit.


Vlastním nepřítelem

16. listopadu 2016 v 20:20
Poslouchal jsem, jak o mně jiní mluví. Poslouchal jsem, jak mi otec přeříkává, jak mě vidí dospělí, kteří mě vzdělávají. Poslouchal jsem jeho slova, která mu řekli jiní, usmíval se, snažil se mě podpořit. Taky jsem se usmál, po chvíli se zvedl, šel do pokoje a dodělával rozdělaný úkol, na který jsem se nedokázal ani trochu soustředit.
Nakonec jsem ho zvládl, věděl jsem, že tyhle malé úkoly nemusíme dělat nijak vážně, tak jsem jednu jeho čas udělal trochu vtipněji. A v té chvíli mi přišlo, jako kdyby někdo řekl za mými zády: "berou tě jako vzorného studenta a ty to przníš tímhle?"

Kam dál